Sánil Alí má za sebou několik let služby v syrské armádě. Prožil je v době války. Teď může uniformu vyměnit za civil, protože patří k několika tisícům demobilizovaných mužů.
Zpráva o demobilizaci se objevila koncem května: Armáda se rozhodla počínaje 1. červnem propustit vojáky i rezervisty povolané v roce 2010. Tato skupina se označuje jako třída 102 a do armády ji povolali rok před začátkem protivládních protestů, které přerostly ve válku. Nepřežilo ji na 350 tisíc lidí.
Alího telefon nepřestává vyzvánět, zatímco mladý muž balí. Příbuzní mu gratulují stejně jako kolegové, kteří byli povoláni později než on a na dobrou zprávu teprve čekají. „My jsme první a vy budete po nás. Nejhorší bitvy jsou za námi,“ slibuje Alí příteli.
Režim prezidenta Bašára Asada s vydatnou pomocí Ruska získává kontrolu nad územím a nyní ovládá zhruba šedesát procent Sýrie. Tlak na armádu polevil zejména po dobytí několika částí Damašku a jeho okolí.
Předválečný počet vojáků se odhaduje na tři sta tisíc, ale teď, po sedmi válečných letech, má vojsko asi polovinu vojáků – někteří zemřeli, jiní dezertovali.
Alí do černého kufru přibalil polní láhev i slánku, s jejíž pomocí popíjel oblíbený čaj. „To si schovám, doprovázely mě po celou vojenskou službu,“ říká.
Kam půjdu? ptá se voják s hlavou v dlaních
Muhammad Damúr, jehož snem bylo stát se novinářem, strávil v armádě deset let. „Válka mé plány oddálila o deset let. Teď je mi dvacet sedm a stále jsem studentem prvního ročníku univerzity,“ řekl agentuře AFP mladý muž, když s fotoaparátem procházel damašským tržištěm.
Máhir Dárú je z Aleppa a má nárok na oslavné uvítání. Bylo mu třicet let a na fotografiích je zachycen s otcem v autě vyzdobeném červenými a bílými květinami. K uvítání přizvali i bubeníky. Sotva vkročil na práh domu své rodiny, začalo bubnování, tancování do kruhu a výstřely do vzduchu.
Asad uprchlíkům zabaví nemovitosti. Už nám tu zůstanou, bojí se Němci |
„Je to jako znovuzrození. Všichni, kteří odejdou do války, jsou odsouzeni k bloudění. Ti, kteří se vrátí, se znovu narodí,“ říká Máhir. První noc mimo armádu strávil s nejlepšími přáteli, vyprávěl historky z fronty včetně těch o bitvě o východní Ghútu u Damašku.
Přijetí, jakého se dostalo Sánilovi i Máhirovi, však nemusí být pro ostatní tak běžné. Když se jednatřicetiletý Muhammad Alá dozvěděl o demobilizaci, uchýlil se do bytu o jedné místnosti na damašském předměstí. „Kam půjdu?“ opakuje položenou otázku s rukama v dlaních.
Za války veškeré kontakty s rodinou ztratil. Je z města Rakká, které obsadil samozvaný Islámský stát. Loni tam byli bojovníci této teroristické organizace poraženi díky arabsko-kurdské koalici. „Všechny dovolenky jsem trávil v kasárnách. Teď nevím, kde mám spát, ani co mám jíst a pít,“ říká. Před válkou pracoval na dědečkových pozemcích v Rakká. Co se stalo s poli a domem, to neví.
Jeho rodina uprchla před Islámským státem do Turecka. „Většina mých přátel má štěstí, ale všichni ne. Služba v armádě byla jako stálá práce, s platem pro ty, kteří jsou stejně jako já bez střechy nad hlavou,“ říká muž s pohledem na matčinu fotografii zavěšenou na řetízku kolem krku.
