Paříž ukazuje, že jí není zcela cizí americká metoda rezolutních požadavků. Administrativa amerického prezidenta George Bushe zase projevuje větší pochopení pro evropské a francouzské přístupy.
Washington potichu připustil, že teď právě není nejvhodnější doba pro tvrdý nátlak na syrského spojence v Libanonu - tamní šíitské hnutí Hizballáh. To samé už delší dobu tvrdí Francouzi.
List New York Times s odvoláním na zdroje z Washingtonu potvrdil, že Bushova administrativa zásadně pootočila svou politiku. Američané dlouhodobě považují Hizballáh za teroristickou organizaci, ale přesto připouštějí, že toto hnutí nelze vyloučit z libanonské politické scény.
Hizballáh se hlásí k útokům na Izrael, ale zároveň je významnou politickou stranou v Libanonu. Věnuje se také sociálním programům pro chudé Libanonce. Před několika dny Hizballáh uspořádal v Bejrútu obrovskou demonstraci, jejíž účastníci se přihlásili ke spojenectví se Sýrií.
Zatímco libanonská opozice organizuje demonstrace za odchod Syřanů, Hizballáh napomáhá Sýrii k tomu, aby si uchovala strategický vliv v oblasti Blízkého východu. Vůdci libanonské "cedrové revoluce", kterou nastartovala vražda bývalého premiéra Rafíka Harírího, se však přímé konfrontaci s vlivným Hizballáhem vyhýbají.
Dočasný ústupek?
Ochota Washingtonu upustit od hrozeb vůči Hizballáhu momentálně přibližuje americkou pozici francouzské. Nelze ale vyloučit, že může jít pouze o dočasný americký ústupek.
Situace na začátku druhého Bushova prezidentského období bezpochyby nutí amerického prezidenta ke kompromisům. Američané jsou v současnosti příliš vojensky vázáni v Iráku na to, aby mohli účinně hrozit dalším "zlotřilým" státům a organizacím.
Bushova administrativa také musí více usilovat o součinnost s evropskými spojenci. To mimo jiné znamená, že více bere v potaz jejich argumenty. Washington ostatně podpořil také vyjednávání Evropanů s Íránem.
Přitom však Washington nepřestává vinit íránský režim z podpory terorismu, neboť Teherán pomáhá právě zmíněnému hnutí Hizballáh. Mnohé tedy nasvědčuje tomu, že mírnější americké postoje vůči Íránu i Hizballáhu mohou být pouze dočasné.
Američtí zastánci "tvrdé moci" v zahraniční politice věří, že se Bush ještě vrátí k metodám ze svého prvního funkčního období, včetně hrozby a případného použití vojenské síly. Objevuje se názor, že Američané pouze čekají na to, až evropská metoda "cukru" selže.
Shodná taktika, rozdílná strategie
Faktem je, že za současnými shodnými postoji Francie a Spojených států se skrývají zásadnější názorové rozdíly. Zatímco nynější americký přístup k Hizballáhu je spíše věcí taktiky, Francouzi i v minulosti rozhodně bránili tomu, aby Evropská unie označila toto hnutí za teroristickou organizaci.
Rozdíly se dlouhodobě projevují i ve vztahu k samotné Sýrii. Evropané se spíše snaží o obchodní spolupráci, zatímco Američané Damašku hrozili ekonomickými sankcemi. Spekulovalo se i o tom, že by Sýrie mohla být terčem dalšího amerického vojenského útoku.
Vztah k Sýrii a Libanonu se tak stává dalším testem toho, zda Američané a Evropané dokáží dlouhodobě překonat rozdíly ve svých strategiích. Evropané mohou získat Washington na svou stranu tím, že prokáží účinnost svých "měkčích" přístupů.
Skeptici však namítají, že právě toto nemohou Evropané dokázat, pokud se také Američané sami aktivně nezapojí do mírových řešení sporů.
