Švýcarští piloti sváděli marný boj o záchranu lidí

H a l i f a x, P r a h a - Musely to být okamžiky šoku a naprosté hrůzy, když se kabina dálkového dopravního stroje MD-11 na trase New York Ženeva začala z ničeho nic plnit dýmem. Co se asi všechno stalo v letadle za oněch patnáct minut od okamžiku, kdy zkušení piloti Swissairu Urs Zimmermann a Stefan Löwe zjistili, že je zrazuje technika, až do chvíle tragického střetu s oceánem, který pohřbil všech 229 lidí na palubě? Přesně to už asi nikdo nepoví, ale lze to alespoň přibližně zrekonstruovat z informací, které piloti podávali řídícímu středisku, z názorů leteckých odborníků i všeobecně platných scénářů pro nouzové situace. Let SR 111 začíná ve 02:18 středoevropského času, kdy letadlo startuje z Kennedyho letiště v New Yorku, zcela bezchybně a tak, jak odpovídá vysokému standardu společnosti Swissair. Piloti postupně dovádějí stroj do cestovní letové hladiny asi 10 kilometrů. Pohodlně usazení pasažéři si odepínají pásy a po absolvování povinného poučení o nouzových opatřeních si mohou libovat, že cestují s jednou z nejbezpečnějších leteckých společností světa. Někteří si nasazují sluchátka, aby poslouchali hudbu nebo sledovali jeden z desítky videoprogramů. Usměvavé letušky roznášejí občerstvení. Asi za hodinu a půl po startu nad břehy Kanady idyla z ničeho nic končí.

V kabině je dým. Vypuká drama. "Na prvním místě je vždy v takových případech bezpečnost cestujících," říká český expert na leteckou dopravu, který si nepřeje být jmenován. "Okamžitě, automaticky, bez zásahu pilotů se nad hlavami cestujících začínají houpat kyslíkové masky. Rozsvítí se pokyny k připoutání a zákaz kouření. Letušky se pokoušejí uklidit či ukotvit vozíky s občerstvením, pomáhat cestujícím bleskově nasazovat masky, usadit se a narovnat sedadla. A hlavně zabránit panice." Padesátiletý Zimmermann, bývalý vojenský pilot, instruktor a jeden z nejzkušenějších kapitánů Swissairu, vzápětí klidným hlasem oznamuje technické problémy a informuje o tom, že se rozhodl přistát na nejbližším záložním letišti. V pilotní kabině mezitím nastává horečný a zoufalý zápas za záchranu letadla. "Kapitán většinou vypíná autopilota, přebírá řízení a oba piloti začínají bleskově plnit ’Check list’ - přesně stanovený seznam stovek úkonů pro takovou situaci," říká český expert. Zjišťují, zda fungují ovládací systémy, kontrolují, odkud pochází kouř, zda z elektrického zkratu, z nákladového prostoru nebo z motorů, a připravují se na okamžitý sestup. Jak uvádí společnost Swissair, Zimmermann se s řídícím střediskem rozhoduje, kde přistát. Nejbližší záložní letiště pro let SR 111 je Boston. Situace se však zřejmě velmi rychle horší, a proto padne rozhodnutí na nejbližší Halifax, který je o 240 kilometrů blíže. Dosud není vůbec jasné, zda stroj na krátkou chvíli zamířil k Bostonu, jak uvádějí některé americké a kanadské zdroje, a tím snad ztratil drahocenné minuty. "Domnívám se, že piloti od začátku věděli, že je všechno špatně, a dělali vše pro záchranu," říká expert. "V takových situacích se co nejrychleji provádí takřka střemhlavý, ale kontrolovaný sestup o několik tisíc kilometrů níže. Úkolem je dopravit letadlo co nejblíž k k zemi, tedy k nejbližšímu letišti." Podle dostupných údajů stroj skutečně sestupuje z asi 10 kilometrů do výšky 2,4 kilometru - letové hladiny, kterou mu přiděluje řídící centrum -, a připravuje se na nouzové přistání v Halifaxu. Pět minut po zjištění kouře v kabině posádka vypouští tuny leteckého benzinu, aby se připravila na co nejbezpečnější přistávací manévr. Kapitán podle všeho ještě stačí vydat příkaz k nasazení záchranných vest pro případ přistání na vlnách. "To je však vždy až poslední možnost. Posádky ji sice stále trénují, ale piloti se tomu brání, dokud to jde. Přistání na vodě je nebezpečnější než nouzové přistání na betonu. Je to krajně riskantní manévr," říká expert. Po dalších pěti minutách kapitán ještě vysílá naléhavý tísňový signál Pan! Pan! Pan!, kterým dává najevo, že letadlo je v agonii a žádá volnou cestu k nouzovému přistání v Halifaxu. Podle expertů může být už celá kabina zamořena kouřem. Piloti, i když mají speciální masky a protikouřové brýle, už prakticky nemusí vidět na přístroje. Zhruba ve tři hodiny středoevropského času, asi hodinu a půl po startu, se přerušuje spojení - vysazuje speciální přístroj, který automaticky oznamuje výšku a polohu letadla. Stroj se ztrácí z radarů a krátce nato mizí v oceánu, 5 km poblíž malé zátoky Peggy’s Cove. Je konec. Do Halifaxu zbývá asi 50 kilometrů, proklatě málo pro letadlo, jako je MD11. Pouhých sedm až deset minut letu. "Ještě deset minut a letoun mohl přistát," říká Philippe Bruggisser, zástupce Swissairu.