Mirek Topolánek ve své řeči snesl hned několik příkladů, jak bídácky si ve vztahu k novinářům počíná sociální demokracie. Příslušnou pasáž dokonce zakončil zvoláním: "Toto jsou tedy, dámy a pánové, sice drobné, ale jasné důkazy o soustavné snaze ČSSD omezovat svobodu médií."
Kdyby poslouchal člověk bez paměti, musel by zatleskat. Kdyby je poslouchal novinář bez paměti, musel by se zaradovat, jak silně se nejvlivnější muži české politiky berou za svobodu slova. Když je však poslouchal někdo, kdo zná jejich nedávné činy, mohl se leda tak hořce rozesmát.
Byly to právě jejich strany, kdo dodal rozhodující počet hlasů pro zákon, který už od zítřka bude trestat zveřejňování pravdivých informací až pěti lety vězení. Když se začátkem února schvaloval "náhubkový zákon", ani jeden z obou dnešních zapálených bojovníků za svobodu se neozval proti.
Ano, Mirek Topolánek a Jiří Paroubek jsou rozdílní téměř ve všem. Tady si však báječně porozuměli. Klacek na novináře schválily jejich strany v nerozborné jednotě.
Potíž je, že to není ve skutečnosti klacek na novináře – ale na čtenáře novin, diváky televizí, posluchače rádií a uživatele internetu. Ti všichni mají od zítřka zakázáno, aby se dozvěděli, že si vlivný politik po telefonu domlouvá podivné kšefty s bohatým podnikatelem.
Ti všichni už nemají vědět, že místopředseda Sněmovny dělá na vedlejšák koncipienta a dohaduje, zda jeho přítel dostane od někoho dvacet milionů nebo padesát.
Tak jako tomu bylo u Ivana Langera a jeho angažmá v případu prodeje stavebního giganta IPS. Tomu má teď zabránit zákaz uveřejňování odposlechů pod hrozbou pěti let vězení.
Stejně tak se veřejnost nemá dozvědět, že se po křtu knihy Jiřího Paroubka pohádali dva jeho známí a podnikatel Ďuričko zastřelil Václava Kočku mladšího. Tomu zase bude bránit možná dobře míněný, ale amatérsky udělaný zákon o ochraně obětí trestných činů a až pětimilionová pokuta.
Proč tohle všechno? Protože naši politici si na pojmy jako svoboda médií či právo veřejnosti na informace vzpomenou zřejmě jen tehdy, když je mohou použít do nějakého jímavého politického projevu.
Jistě, i novináři dělají chyby. A takovými chybami mohou popisovanou osobu závažně poškodit. Práce v novinách, televizi, rádiu či na zpravodajském serveru se má a nutně musí pojit také s vědomím odpovědnosti a s ohledem na možné důsledky toho, co média zveřejní.
Hrozba pěti let vězení za zveřejnění pravdivých informací o nekalých kšeftech politiků s byznysmeny však nevypadá jako snaha o zvýšení odpovědnosti u novinářů. Čiší z ní účelová snaha o zastírání vlastních průšvihů před zraky veřejnosti.
Je mi líto, ale v tomhle se vám, Jiří Paroubku a Mirku Topolánku, už nedá věřit.
P. S.: Krásný paradox. Během psaní tohoto komentáře, včera večer přesně v 19.13, na mě blikla příchozí elektronická pošta. Mluvčí ministerstva spravedlnosti v ní rozesílá vysvětlení, že za zákaz zveřejňování odposlechů a drastické tresty její úřad nemůže. Zajímavé...
A možná i nadějné. Jestli se ministerstvo zastydělo, třeba připraví brzy nějakou rozumnou novelu. Směle do toho!
