Největší míře svobody se média těší v Nizozemsku, Norsku a Švédsku, které obsadily společnou první příčku, mezi premianty patří i Belgie s Finskem a Dánsko. Nejhůře je na tom Severní Korea, Uzbekistán či Turkmenistán. V Evropě dopadlo nejhůře Bělorusko, které skončilo na 193. místě z celkem 197 hodnocených zemí.
Česká republika, která se o sedmadvacáté místo dělí s Bahamami a karibským ostrovním státem Svatý Kryštof a Nevis, se umístila výše než například Rakousko a USA (30. místo), Francie (33. místo) či Slovensko a Spojené království (36. místo).
Kde je tisk nejsvobodnější1. Nizozemsko, Norsko, Švédsko 4. Belgie, Finsko 6. Dánsko, Island, Lucembursko, Švýcarsko 10. Andorra 11. Lichtenštejnsko 12. Monaco, Palau, Svatá Lucie 15. Estonsko, Irsko, San Marino 18. Německo, Jamajka, Marshallovy ostrovy, Svatý Vincenc a Grenadiny 22. Barbados, Kostarika, Nový Zéland, Portugalsko 26. Kanada 27. Česká republika, Bahamy, Svatý Kryštof a Nevis Zdroj: Freedom House |
Z členských zemí EU dopadla nejhůř Itálie (64. místo), Maďarsko (71. místo), Bulharsko (78. místo), Chorvatsko (83. místo), Rumunsko (84. místo) a Řecko (92. místo). Tyto státy Freedom House (FH) z hlediska médií hodnotí jako částečně svobodné.
Ve své zprávě institut přiděluje jednotlivým státům body od nuly do sta. Nula je teoreticky nejlepší hodnocení, které by značilo naprostou svobodu médií, nejhorší je naopak stovka.
Umístění České republiky se oproti loňské zprávě nezměnilo, ale letos získala dvacet bodů, čili o jeden víc než v předchozím roce. Trojice mediálně nejsvobodnějších zemí má bodů přesně polovinu, tedy deset. KLDR má naopak plných 97 bodů.
Úřady se v USA zaštiťují bezpečností
Podle institutu FH žije jen každý šestý člověk na světě v zemi, kde smějí média svobodně pracovat. Téměř polovina světové populace naopak obývá regiony, kde se novináři potýkají s přísnými zákony, obtížným přístupem k informacím, politickým ovlivňováním, pronásledováním či dokonce vraždám.
Situace se zhoršuje například v Rusku, Číně a Egyptě, výtku si však vysloužila i Ukrajina, Turecko či východní Afrika nebo USA. Ve Spojených státech se podle FH novináři potýkají zejména s tím, že jim vláda brání v přístupu k informacím s odkazem na bezpečnost státu.
Nelichotivý vývoj v podobě úpadku svobody tisku ve světě vysvětluje FH mimo jiné potlačením nadějí na svobodný přístup k informacím, které přineslo takzvané arabské jaro. Během revolučního procesu se sice některé arabské země zbavily autoritativních vládců, nové režimy však uvolnění nepřinesly. FH v této souvislosti zmínil například Egypt či Libyi.
