Ten otiskl v říjnu 1962 článek o manévrech NATO Falex.
Byly v něm podrobnosti o průběhu manévrů a analýza obranyschopnosti Spolkové republiky Německo. Článek ji zpochybňoval. Informace získal Der Spiegel od jistého důstojníka bundeswehru. Den po otištění zahájil nejvyšší státní zástupce trestní stíhání pro velezradu. 27. října byli zatčeni vydavatel Spiegelu Rudolf Augstein a redaktor Conrad Ahlers. Následovaly policejní prohlídky v redakci a zabavování písemností. Spolkový kancléř Konrad Adenauer v parlamentu prohlásil, že Spiegel "spáchal zemězradu pro zisk". Aféra vyvolala demonstrace a svou razancí posléze smetla z funkce ministra obrany Franze Josefa Strausse. Od té doby se žádný politik o něco podobného - totiž stíhat redakci za otištění nepříjemných či tajených skutečností - nepokusil.
"V Německu by podobné obvinění vyvolalo velký ohlas a zahýbalo by to celou tamní scénou," hodnotí akci Olovo Monika Rahimová z Univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem, která se specializuje na mediální právo. "Svobodná média jsou důležitou součástí vyspělé společnosti, a jakkoli to zní jako fráze, jsou považována za jeden z pilířů demokracie. To je rozdíl oproti České republice. Tam se podle mého tohle povědomí v hlavách těch, kdo mají moc, dosud neprosadilo." O stejném povědomí se zmiňuje i redaktor italského veřejnoprávního rozhlasu a televize RAI Josef Kašpar. "Kdyby si premiér dovolil něco takového, opozice by mu okamžitě skočila po krku. Určitě by se do věci vložila, na rozdíl od České republiky je v Itálii velice silná a vlivná odborová organizace novinářů. Jakmile se nějaký politik nevybíravě dotkne novináře, začne fungovat stavovská sounáležitost.
Kdyby se to například stalo komunistovi, tak se za něj postaví i pravicový novinář - z principu, protože příště by se mohlo stát něco podobného jemu." Novináři by bili na poplach nejen v Německu nebo Itálii, ale prakticky v každé demokratické zemi.
"Poláci by něco takového označili za atentát na svobodu tisku," domnívá se zpravodaj České televize ve Varšavě Miroslav Karas. "Polské sdělovací prostředky by okamžitě chtěly vidět od premiéra důkazy. Vtakových případech se spojují šéfredaktoři - a to i politicky zcela odlišných médií, protestují, píší petice. Je ovšem málo pravděpodobné, že by se takový případ, jako je akce Olovo, v Polsku odehrál. Zdejší politická scéna je daleko odlišnější než u nás." V jiné postkomunistické zemi, Maďarsku, nejsou konflikty mezi politiky a novináři nijak výjimečné, ale podle Roberta Svobody, publicisty, který žije v Budapešti, nedosahují rozměrů akce Olovo. Nejdrastičtější případ útoku proti novináři nepřímo vedený novou vládní garniturou představuje kauza televizního novináře László Juszta.
Ten měl v TV 1 svůj pořad "Kriminas", v němž se zabýval kriminalitou. V jednom vysílání na jaře 1999 ukázal na obrazovce materiál s hlavičkou "přísně tajné". Jeden z koaličních poslanců na něho podal trestní oznámení: důvodné podezření z prozrazení státního tajemství. Juszt byl několik dní ve vazbě, policie u něho udělala domovní prohlídku, sebrali mu pas. Po několika dnech byl propuštěn z vazby, za několik týdnů prokurátor usoudil, že není dost důkazů pro vznesení obvinění. Jenže TV 1 okamžitě pořad zrušila a už ho neobnovila. Případ vyvolal vlnu solidarity novinářů, Svaz novinářů protestoval stejně jako v parlamentu opoziční socialisté. Oni i většina žurnalistů hovořili o hrubém porušení svobody slova.
Zajímavý případ zmiňuje Josef Kašpar z RAI. "O známém prokurátorovi Giancarlovi Casellim, který se zabývá bojem s organizovaným zločinem, otiskl týdeník Panorama článek, že jeho hlavními zdroji jsou mafiáni takzvaně litující svých činů - a ti zatahují do vyšetřování někdy i nevinné lidi, aby se jim pomstili. Namísto aby se Caselli pokusil obvinění vyvrátit či prověřit, podal na novináře i týdeník žalobu pro nactiutrhání. Muž, který byl tak říkajíc miláčkem levicové vlády, však narazil. I příslušníci stran, jež ho podporovaly, se postavili proti němu a iniciovali v parlamentu petici, že takto nelze postupovat. Svoboda tisku je nejdůležitější, stálo v ní, protože to je jediná kontrola, která existuje." To si myslí i bývalý šéfredaktor deníku Financial Times Geoffrey Owen.
"Nechci komentovat tento konkrétní případ, ale v principu, pokud je informace přesná, její otištění v zájmu veřejnosti a byla-li získána legitimním způsobem, mají noviny všechny důvody postavit se za ni i za reportéry, kteří ji zveřejnili.
V Británii není neobvyklé, že jsou otiskovány nepříjemné materiály o politicích. Pokud jsou přesvědčeni, že jsou nepravdivé, mohou požadovat otištění opravy nebo v extrémních případech se soudí s příslušnými novinami pro nactiutrhání." Patří však Česká republika z hlediska vztahu politické scény a médií do kategorie vyspělých zemí? Odpovědí může být srovnání s příkladem z Německa, který uvádí Monika Rahimová. "Konkrétním příkladem, jak vážně se v Německu svoboda tisku bere, je návrh, který v současné době projednává spolková vláda. Ministryně spravedlnosti v něm navrhuje, aby se právo na ochranu zdroje, které je už nyní velmi obsáhlé, ještě rozšířilo.
To je myslím typický znak vyspělé země - že s podobnými kroky nepřicházejí pouze novináři, ale prosazují je i sami politici. Prostě si uvědomují, že to společnosti může jenom prospět." V této souvislosti si stačí vzpomenout na tahanice o tiskový zákon v minulém roce.
- úterý 29. srpna 2000
