Pakt odmítly USA, Austrálie, Itálie, Švýcarsko a také Rakousko, Polsko, Maďarsko, Izrael, Slovensko, Chile a Česko. O víkendu pakt rozbil belgickou vládu, z níž odešla nejsilnější strana. Velká debata se kolem něj měla rozjet – a nakonec vyšuměla – i v Německu, kde pakt štěpil nejen vládní koalici, ale i CDU Angely Merkelové. Problémy má také v Estonsku a Chorvatsku. Celkem do Maroka nepřijely tři desítky států.
„Kdo odmítá globální pakt OSN o migraci, ten si ho dostatečně neprostudoval,“ řekl před několika dny evropský komisař pro migraci Dimitris Avramopulos. Zmíněné země ho však možná odmítly právě proto, že si ho prostudovaly.
Pakt totiž staví ekonomické migranty na roveň politickým azylantům a uprchlíkům před válkami.
Vypadá to, jako by ho psala odborová organizace migrantů. Pakt vznikl s cílem, aby „udělal migraci humánnější a spořádanější“, čte se však, jako by ji měl hlavně udělat co nejsnazší a nejpřístupnější. Plyne z něj, že migrace je lidské právo.
Na smlouvě je pozoruhodné, že zdůrazňuje to, co v ní není, zatímco nezdůrazňuje to, co tam je.
Pakt maže rozdíl mezi legální a nelegální migrací
Hlavní problém je, že vůbec nerozlišuje mezi uprchlíky a migranty. Kdo utíká před válkou nebo plynovou komorou, je na tom stejně jako člověk, který „prchá“ do Evropy, protože sní, že bude hrát fotbal za Paris Saint-Germain.
Výsledkem je, že rozmazává čáru mezi ilegální a legální migrací. Termín ilegální migrant, tedy ten, kdo vstoupí na území jiného státu nezákonně, v textu vůbec není.
Spor o migrační pakt rozložil belgickou vládu, koalici opouštějí Vlámové |
Je to výsledek doby, kdy smlouva vznikala jako reakce na scény při velkém lidském přívalu v roce 2015, kdy do Evropy dorazil víc než milion lidí a kdy bylo politicky správné je vidět pouze jako běžence v nouzi, kteří obohatí Evropu, jež nejenže má morální závazek je přijmout, ale dokonce je i nutně potřebuje. Vychází z dlouho šířené představy, že migrace z přelidněných a chudých rozvojových zemí je přirozeným řešením stárnutí a ubývání populace v bohatých státech.
Proto vychází z teze, proti níž nelze nic namítat, totiž že migrace je základní lidské právo, avšak nijak nezachovává právo zemí, kam migranti míří, rozhodovat o tom, koho přijmout chtějí a zda vůbec někoho chtějí.
Důvod: migrace je zdroj blahobytu.
Vysvětluje to už preambule smlouvy, která uvádí: „Migrace byla v průběhu dějin vždy součástí lidské existence a uznáváme, že v nynějším globalizovaném světě je zdrojem blahobytu, vylepšení a udržitelného rozvoje a že tyto pozitivní účinky mohou být ještě vylepšeny zdokonaleným řízením migrace.“
14. listopadu 2018 |
Dobře, ale jak tedy „zdokonalit řízení migrace“?
Následuje soubor třiadvaceti cílů a závazků, které stanovují, jaká opatření se země, jež pakt podepsaly, zavazují zavést. Řada věcí není napsaná doslova, ale mezi řádky. Z textu například plyne, že i migrant bez dokladů a historie má v zemi, kam přišel, nárok na zdravotní služby a pojištění, zadržení v táborech je až zcela krajní opatření, úřady mají přimhouřit oko nad kvalifikací migrantů a kromě jiného je jim poněkud absurdně třeba umožnit účast ve volbách v jejich domovských zemích.
Povinnosti jen pro přijímající země
Kromě toho se státy zavazují pomáhat při záchraně životů lidí ohrožených během migrace.
Ale nejzajímavější je odstavec, který má učesat veřejné mínění ve prospěch migrace tím, že vlády se zavážou stíhat „nenávistné projevy“ a budou vylepšovat veřejnou debatu podporou a školením médií, přičemž je potřeba investovat do vylepšování žurnalistických standardů i do reklamy a „zastavit udělování státních dotací pro média, která systematicky podněcují netoleranci, xenofobii, rasismus a další formy diskriminace migrantů“.
Slovenský šéf diplomacie Lajčák si rozmyslel demisi kvůli migračnímu paktu |
Celkový dojem z paktu, na jehož textu se podílely hlavně USA ještě za časů prezidenta Baracka Obamy, Německo a Mezinárodní organizace pro migraci, je, že migrace je pozitivní jev, který je třeba řídit a podporovat. Povinnosti mají téměř výhradně přijímající země, zatímco migranti a jejich domovské státy téměř nejsou zmíněni.
Smlouva byla v kampani během týdnů před summitem v Marrákeši označována za všeobecně přijatelnou, protože je nezávazná. Ozývaly se však logické námitky, proč vlastně vznikla a proč do ní bylo investováno tolik času, peněz i politického kapitálu, jestliže by se jí signatáři nemuseli řídit.
Na to její zastánci museli odpovídat, že jako taková sice není právně závazná, ale je pro signatářské státy závazná politicky.
To znamená, že se podle ní musí chovat.
Kromě toho z ní plyne řada „nezávazných závazků“, které bude nutné ošetřit pomocí předpisů a zákonů.