Nelze si nepovšimnout, že mnohé z toho, s čím postkomunistické společnosti tak obtížně zápolí, nápadně souvisí s obdobnými skutečnostmi v západní Evropě, Jižní Americe, Africe i Asii prostě na celém světě.
Jsou to pozoruhodné globální potíže. Studená válka Sovětský svaz rozložila, ale už na jeho místě vyvstává Putinovo imperiální Rusko, Maova Čína se mění v post Mao Ce-tungovu industriální velmoc, ke Castrově Kubě přibývají další latinskoamerické státy. Skoro celý svět kráčí doleva, i když jen málokdy podle Stalinova marxismu.
Tento Stalinův marxismus jako kdyby tušil, že nepřežije dvacáté století, vytvořil nesčetné množství mutací, které mají společný radikalismus a anarchisticky bojový vztah ke Spojeným státům a k Izraeli.
Když už je toho "post" na světě tolik, slušelo by se přiznat si, že žijeme v době, kterou lze globálně nazvat poststudenoválečnou. Demokracie sice dnes vládne na větším území než dříve, ale zplaněla pod stále větším tlakem radikálních autokratických rozvojových zemí.
Západní civilizace je čím dál tím víc napadána islamismem, bojuje o svou existenci a často o tom ani neví. Naopak země, jejíž obyvatelé mají obrovské starosti s obživou, vyvíjejí zbraně hromadného ničení a jejich nosiče a představují hrozbu dalekým končinám světa.
Poststudenoválečná doba (smím-li pro tentokrát použít tohoto termínu) pořádně zamíchala s ustálenými pojmy a jejich vztahy. Až dosud veřejnost spojovala krajní nacionalismus s pravicí, ale dnes to může být docela opačně (kupříkladu u nás jsou nejvíc nacionalisticky naladěni komunisté (viz vztah k sudetským Němcům a vůbec jejich národovectví).
Lidská práva, která vytvořilo minulé století pro pokojný život obyvatel, se v příliš mnoha případech stala bičem proti lidem i společenstvím. Podobně už dávno není krajní levicovost vyhrazena komunistům. U nás tuto štafetu převzala sociální demokracie, jak to klasickým způsobem předvedl Paroubkův povolební projev.
Úvahy o konfliktním vztahu muslimských a křesťanských (západních) zemí už přestaly být projevem rasismu a většinou usilují o analýzu chmurné skutečnosti, ve které je Západ dezintegrován.
Bylo by těžké to vše považovat za projev "normálnosti", to vše je příznak dneška, nabitého vážnými nebezpečími. Západní země se musí bránit radikálnímu islamismu a vůbec krajním polohám této poststudenoválečné doby.
Pro státy Evropské unie to platí stejnou měrou jako pro Ameriku. Výhrůžky (Severní Korea, Írán), za kterými se tyčí dohotovující se nebo i dohotovené jaderné zbraně, představují reálné nebezpečí. Západní demokracie – jako vždy – proti nim volí tu nejhorší obranu: appeasement.
Zdá se, že na české politické scéně neexistuje síla, která by si vážnost změněné situace a appeasementu uvědomovala. Jako bychom byli zde uprostřed Evropy chráněni před vším zlým. Nejsme.
Pouze si komunisté a sociální demokraté vyměnili místo a role. ČSSD je vedoucí silou krajní levice, vší silou usiluje o moc a snaží se nás děj se co děj vtáhnout do područí státu.
Appeasement vůči krajní levici by i v povolební situaci byl to nejhorší, co by Česko mohlo potkat. Ať už jsme na tom v této povolební době jakkoli dobře nebo špatně, české občanské strany by měly být schopny analyzovat novou mezinárodněpolitickou i vnitřní situaci a obrátit se o pomoc k osvědčeným křesťanským a evropským hodnotám. Ovšem ne pouze verbálně.
