Po tak úderné předehře by jen obzvlášť otrlý člověk našel odvahu ptát se vůdců stran v kampani na takové nepodstatné věci, jako třeba jestli vůbec chtějí zůstat v NATO, co udělají, až ropa ještě podraží, co si myslí o íránském jaderném programu či zda nechají naše policisty v Iráku, nebo je stáhnou. A nikdo se taky nezeptal.
Ještě nikdy od roku 1990 nehrála zahraniční politika Česka ve volbách tak malou roli. Volíme, jako kdybychom byli na světě zcela sami. Bereme to především přes kapsu, což lze chápat, ale přitom zapomínáme, že i kohoutky k našemu blahobytu jsou v cizině.
Strany zahraniční politiku úplně zazdily. Jako kdybychom žili v nějakém akváriu, kam zvenčí nefouká. Na první pohled to vypadá přirozeně.
Zemi se daří celkem dobře a svět lidi zajímá jen tehdy, když se jich nějak týká nebo když o něco jde. Aspoň se to tak říká. Jenže tohle trochu připomíná bezstarostnost Titaniku, protože svět není tak daleko, jak se zdá.
Máme se dobře - ale co když pronikavě zdraží zemní plyn nebo Rusko opravdu splní výhrůžku, že místo Evropanům může jednou plyn dodávat hladovým asijským tygrům?
Strany si spočítaly, že svět voliče netáhne
Lidem nelze zazlívat, že takhle neuvažují. Nemusí vidět zahraniční témata kdesi na horizontu, ale politici ano - a měli by veřejnost předbíhat, protože se předpokládá, že ze svých výšin mají větší rozhled. V tomto ohledu strany vysloveně selhaly.
Protože zahraniční politika nějak vypadla ze seznamu hlavních témat, nijak se nezkoumala, a tak například uniklo, že Strana zelených, která se zdá tak moderní, chce vlastně vycouvat z NATO a nahradit ho společnou evropskou obranou.
Na první pohled to zní hezky, tak současně. Na druhý pohled se to však čte jako epitaf atlantismu. To, že zahraniční politika zůstala stranou, je vcelku pochopitelné. Žádný z šéfů hlavních stran k ní nemá vztah a nedá se říct, že by se v ní nějak orientoval.
A kartami zamíchala ještě jedna nečekaná ruka: Česká televize tím, že vysílala debaty krajských lídrů, stáhla diskusi o volebních tématech hodně na regionální úroveň. Místní košile, byť prorostlá sinicemi, byla mnohem blíž než zahraniční kabát.
Byl k tomu i racionálně cynický důvod. Strany si spočítaly, že zahraniční politika voliče nevzrušuje a nemá šanci hrát nějakou roli.
Samozřejmě za tím byl velký kus pokrytectví a pohodlí: předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek nedávno řekl, že až osmdesát procent legislativy v parlamentu se nevyhne unijní problematice. Jinými slovy, jestliže kopečky nás nikdy neodstínily, dnes to platí tuplovaně.
Vynechána byla energetická zranitelnost země. Zní to vzdáleně, ale jde o benzin pro vaše auto a plyn pro vaše topení. Přemýšlí někdo o tom, co uděláme, až ropa konečně pořádně vyskočí nebo až Gazprom utáhne kohoutky?
Jak je to s úvahami o americké základně v rámci protiraketové obrany, která by prý mohla být i na území republiky? Chceme ji, nebo ne? Všechno je zatím asi jen ve stadiu úvah, ale kardinální otázka zní už teď: která strana ji chce a která ne?
A jakou vlastně kdo chce Evropskou unii a co z ní máme? Jak zpětně hodnotíme Irák a válku s terorismem? Co si myslíme o Íránu: má se mu zabránit ve výrobě atomovky za každou cenu? Co si myslíme o Rusku nebo Číně? Je to pro nás hrozba, nebo příležitost? A jak budeme využívat evropské fondy?
Když ty sinice jsou tak blízko
Počátkem 90. let jsme šli do voleb kromě jiného s heslem o návratu do Evropy, později to bylo NATO, Unie, mezitím nějaká ta válka na Balkáně a naše účast v ní, před pár roky přišel nešikovný tah ODS s domnělým sudeťáckým nebezpečím.
Teď velká zahraniční témata vymizela, z kapitol o zahraniční politice se stalo jen slepé střevo přilepené ke stranickým programům spíše ze setrvačnosti, možná i povinnosti a jakési snahy o světáčtější lesk.
Opravdu teď nepotřebujeme o ničem diskutovat? Letos jsme nevystrčili nos přes hranice. Kampaň byla provinciální a pohodlně zápecnická. Největšími zahraničními "tématy" byly návštěvy vysloužilých státníků z ciziny a pokus, naštěstí rychle odpískaný, zatáhnout do kampaně bezvízový styk s Amerikou.
Nikdo se nedopustil žádné myšlenky, natož vize. Jako bychom žili ve vzduchoprázdnu. Svět nám může být ukradený - zatímco sinice máme přímo v přehradě, svět bývá pouze v atlasech a televizi. Jenže to je jen stará česká iluze.
