Před čtvrtou ráno mě budí třesoucí se postel, to se ale nemele kamarád na palandě nade mnou. Něco hučí, jiný spolucestující volá "zemětřesení". Ihned se instinktivně ženu pod futro dveří, volám na ostatní, že to mají udělat taky, ale nevím, jestli mě slyší, jestli to vůbec volám dost hlasitě.
V tom kolem proběhla pokojská a její pokyn je jasný: "Rychle všichni ven, okamžitě, je to zemětřesení". Běžím chodbou a po schodech z prvního patra do přízemí a na ulici. Asi dvakrát mě to hodí na zeď, rukama si chráním hlavu. Nic ale nepadá, pajdám po schodech, a pak jsme najednou venku.
V našem sousedství se zřítil dům.
Prach všude, těžko se dýchá, z vedlejšího domu se ozývá ženský hysterický křik. Na chodníku leží kusy cihel a ulomená větev. A my stojíme, jak jsme vylezli z postelí: ve spoďárech, někdo v tričku a všichni bez bot. Největší otřesy polevují, všude kolem plno lidí, světla matně prozařují vzduch nasycený prachem. Klepou se nám kolena. Pomalu si uvědomujeme strach.
Zemětřesení v Chile zabilo přes sto lidíHavají znějí sirény, které varují před tsunami |
Ozývá se houkání sirény. Další okamžiky jsme trochu v transu. Nevěříme. Po chvíli se připojím k pokojské, jdeme spolu zpět dovnitř hotelu, abychom si přinesli něco na sebe. Je docela chladno, i když to teď moc nevnímáme. Pokojská mě nutí ke spěchu. Střídáme se o baterku, ona stejně jako já bere co může. Pomáhá mi s botami pro ostatní a běžíme opět ven.
Země už se dávno nechvěje, ale víme, že může začít. Později se vracím s pokojskou do hotelu. Ta křehká postarší žena mě překvapuje svou čilostí a praktičností v takové situaci. Jdeme do kuchyně a plníme vodou vše, co najdeme. Přívod vody se totiž může kdykoli přerušit. Něco k pití neseme ven, další hrnce plné vody zůstávají uvnitř.
Lidé po zemětřesení postávají před svými domy. Mají strach z dalších otřesů.
Venku se rozkoukáváme. Jeden z nejbližších domů zmizel. Mezi vyššími stavbami stál nízký domek. Z obou budov se urvaly postranní zdi a domek zavalily. Později jsem zaslechl, že uvnitř zůstali dva lidé.
Objevují se policisté, kolem projíždějí hasiči. Pak se přesouváme do haly hotelu, ale můžeme se pohybovat jen v přízemí. Elektřina, byť s několika výpadky, zase jde. Donesli jsme si televizi a sledujeme zpravodajství. V tom se všichni zvedají a prchají ven. Je cítit další otřesy. Já je však v sedě necítím - asi konsternován tím vším. Otřesů bylo jen několik, hned přestaly, ale pouliční lampy se ještě dlouhou chvíli kývaly. Trochu bizarní seizmografy.
Nakonec se opět uvolňujeme, scházíme se v hale hotelu, v patře si i organizujeme věci. Pomalu si začínáme uvědomovat sílu katastrofy. Přicházejí zprávy, že letiště, ze kterého jsme dnes měli odlétat. Je zavřené.
Během dopoledne zkoušíme různé telefony. Na českou ambasádu, na letiště, na leteckou společnost, na dopravní policisty, do agentury,odkud máme půjčené auto, na informace o telefonních číslech. Nikde nikdo nic nebere. Zřejmě se v Santiagu trochu neplánovaně zdržíme.
