Jedenáct století po narození svatého Václava máme jen pramalé šance nahlédnout do skutečného života a působení této historické postavy. Okno, skrze které bychom mohli knížete Václava zahlédnout, je ve skutečnosti zrcadlem odrážejícím nás samotné, naše vnímání a chápání jeho obrazu.
Vždyť jen 20. století obraz tohoto muže několikrát změnilo. A co víc - tyto přemety byly spojeny nejčastěji se změnami režimů během posledního, zrychleného století.
Po roce 1918 se v Československé republice katolická církev jen těžko vymaňovala z negativní role, kterou jí přisoudilo úzké spojení s někdejší monarchií. Pro postavu svatého Václava nebylo prvních deset let mladé republiky obdobím příliš přátelským a vstřícným.
Teprve se zlomem vztahů republiky k římské kurii a Modem vivendi z roku 1928 dostává se také tomuto světci jakéhosi státního požehnání. Svatováclavské slavnosti probíhají roku 1929 pod záštitou prezidenta Masaryka a ten také vnáší do vnímání svatého Václava onu státnickou roli, která má překrýt původní rozměr duchovní.
Protektorátní stigma
Daleko tragičtější a výrazně účelovou interpretaci svatováclavské tradice přináší o desetiletí později protektorátní období, kdy si okupační moc vybírá světce pro jeho údajné pochopení "světodějné" role německého národa a nezbytnosti českých zemí podřídit se Říši.
Udělují se řády Svatováclavské orlice, a to jako ocenění, ale zároveň jako poválečný cejch spolupráce s nacisty. Bylo to zřejmě nejvýraznější zneužití postavy svatého Václava v našich dějinách.
Poválečné období pak nepřálo ani tak světcům jako sociálním iluzím, a to napříč politickým spektrem i společností. Bylo nemyslitelné, aby byla postava svatého Václava zřetelněji reflektována, zvláště kvůli protektorátnímu stigmatu.
Symbolické křižovatky československých dějin se sice v letech 1968-1969 a 1988-1989 odehrály právě pod sochou svatého Václava, byly však mnohem více dány soustředivou silou Václavského náměstí než postavou světce, jehož původní socha stávala ve střední části někdejšího Koňského trhu.
Je paradoxem, že bojům o pravdu a svobodu by měl teoreticky vyhovovat další z našich národních mýtů - Jan Hus na blízkém Staroměstském náměstí. Jeho socha však zůstala během zlomových okamžiků až na výjimky osamocená.
Česká republika si nakonec po roce 1993 dala svatého Václava do vínku jako symbol české státnosti. Zůstává ale otázkou, zda se nejedná o symbol prázdný, o přízrak z učebnic dějepravy, kde se vedle Cyrila a Metoděje, svatého Václava (a občas i Vojtěcha) či Jana Husa s putujícím exulantem Janem Amosem Komenským v masarykovských konstrukcích proplétáme našimi dějinami, abychom nalezli alespoň nějakou pozitivní linku vlastní svébytnosti.
Avšak právě v tom tkví nejsilnější moment postavy svatého Václava.
Tak jako před sto lety zůstává i pro nás nikoliv odpovědí na tázání se po charakteru nás samých, nýbrž přetrvávající otázkou, zda jsme vůbec schopni se po oné podstatě tázat. Obávám se, že nikoli.
Naše vnímání vlastních dějin se odehrává ve třech nespojitých rovinách. Jedna hovoří o národě slabém a obětovaném. Vždyť jen ve 20. století jsme obětí let 1938, 1948, 1968, národem protektorátních udavačů, rolnických komisí 50. let, domovních důvěrníků a pomocníků Veřejné bezpečnosti.
V této rovině jsme zároveň národem pomstychtivého odsunu Němců, malosti vybíjející se ve chvíli příznivé konstelace velkých dějin anebo nověji zase národem privatizačních zlodějů.
Ta druhá rovina se pak mnohem více upíná ke konkrétním postavám.
To jsme pak národem Masaryka, statečných parašutistů v kobyliské zatáčce, Milady Horákové, Jana Palacha či několika málo disidentů volajících na poušti 70. let. Kdoví, zda se za těchto několik biblických spravedlivých smiluje Hospodin nad celými davy, jež se schovávají v jejich stínu.
Třetí rovina se pohybuje neutrálně mezi výše zmíněnými dvěma. To jsme pak národem vychytralých a nezúčastněných pozorovatelů, kteří dobře vědí, kde leží hranice správného a nesprávného, ale stejně tak dobře vědí, že se vždycky najde nějaký ten Palach či Havel, kteří poví, co vědí všichni, ale ponesou za to následky a osobní odpovědnost.
Je jistě nelehké pokoušet se zas a znovu o proces nalézání charakteru národa, zvláště když žádná charakteristika neplatí tak docela a žádná nezískává vrch.
A právě tady se otvírá prostor pro dilema spojené se svatým Václavem, kterého jsme si rozhodnutím volených politiků vetkli do erbu státnosti.
Náš kníže na nebesích
Jsme skutečně národem svatého Václava? Muže schopného vést realisticky stát, avšak muže zároveň hluboce věřícího? Jsme národem muže umírajícího symbolicky a myticky rukou bratrovou? Anebo patříme spíše k Boleslavovi, který využije vhodné chvíle? Či snad je to ještě složitější a ve své podstatě se v nás stále sváří Boleslav s Václavem? Neseme si s sebou až do dnešních dnů onu bratrovraždu ze Staré Boleslavi? Vítězství prvního zde na zemi, ale zároveň triumf druhého kdesi na nebesích?
Na tyto otázky vlastně ani neexistují odpovědi. Smutné ale je, že nám chybí také aktuální vůle, odvaha a prostá potřeba se tázat…
