Kolik antifašistů mezi českými Němci bylo?
Zhruba kolem deseti procent. Může se to zdát málo, ale pojďme se podívat, kolik bylo u nás před rokem 1989 aktivních odpůrců komunismu. Hrdinů je zkrátka málo. A nedá se ani říct, že by všichni ostatní čeští Němci byli přívrženci nacismu. Vždy existuje šedá masa, která se přizpůsobí novému systému, byť s ním třeba nemusí souznít.
Když Hitler vyhrál v roce 1933 v Německu volby, získal jen něco přes 40 procent hlasů. Většina ho tedy nechtěla. Jenže on pevně uchopil moc, díky níž pozavíral své odpůrce.
Tehdy také založil koncentrační tábory, které byly naplněny Němci, a ti v nich trpěli nejdelší dobu. Měl kontrolu i nad školstvím a výchovou dětí a do války tak vyrostla zfanatizovaná generace. Bylo těžké se tomu postavit.
V československém pohraničí byla tehdy ale jiná situace…
Nebyla o moc jednodušší. Už tehdy po roce 1933 přišla z Německa do pohraničí velká vlna demokraticky smýšlejících lidí. Mezi nimi řada přímo aktivních bojovníků, kteří si tu zřídili zázemí.
Přišli jsme tak například na příběh bratří Morcheových, kteří odtud pravidelně vyráželi do Saska šířit protinacistické letáky či pašovat další odpůrce režimu. Nejednou se ocitli v přestřelce a měli i padlé. Později situace přituhovala, nepřátele už neměli jen v Německu, ale sílila podpora Hitlera i v československém pohraničí, a tak se střetávali i se sudetoněmeckými skupinami, které pro změnu pašovaly z Německa k nám zbraně a nacistickou propagandu.
Nechtěla se však většina příchozích spíše jen schovat či uniknout před režimem?
To asi ano, ale i oni zůstávali pro nacistické Německo nepřítelem, protože šířili demokratické myšlenky. Byl mezi nimi slavný spisovatel Thomas Mann, který získal československé státní občanství, o naše občanství usilovala i herečka Marlene Dietrichová. I u nich šlo o boj s Hitlerem zpoza hranic.
Češi se vykradli jako zloději. Obsazování Sudet očima německého vojáka |
Marlene Dietrichová byla zvlášť nenáviděna, dodnes na ní lpí nálepka zrádkyně německého národa, protože se odmítla stát hvězdou nacistické kinematografie. Naopak točila v Americe s židovskými umělci. Málokdo ale ví, že za tímto rozhodnutím stál její muž. Rodilý Ústečan Rudy Sieber, který jí ukazoval pravou tvář nacismu, a dá se říct, že ji politicky vedl. Nakonec se z ní stala jedna z nejznámějších německojazyčných odpůrkyň nacismu. Vstoupila do americké armády a v „uniformě“ osvobozovala své rodné Německo.
Jak se na jejich příchod dívali Češi?
Elitní rodiny to měly určitě jednodušší, řadoví imigranti už mnohem méně. Popisuje to Erich Maria Remarque v románu Miluj bližního svého. To je příběh odpůrce nacismu, který utekl do Československa a kterého si tu přehazovali českoslovenští a rakouští „financové“. Nikdo s ním nechtěl mít nic společného.
Doznívala světová hospodářská krize a péče o další hladové krky nebyla zrovna populární. Představte si veřejné mínění, když se stupňuje hrozba z Německa i od německé menšiny v republice a do toho vám někdo říká, že máte pečovat o německé uprchlíky. O členy stran jako sociální demokracie či komunisty se staraly místní stranické aparáty. Ti obyčejní tu ale často končili jako lidé bez domova, bez papírů, kterým hrozilo, že je úřady jako „ilegály“ kdykoli vrátí do Německa, kde je bude čekat smrt nebo vězení.
Co se s nimi po obsazení Sudet stalo?
Do roku 1938 k nim přibyla ještě další velká skupina německých uprchlíků z pohraničí, asi třicet tisíc. A pokud následně neemigrovali dál, tak je nacisté po březnu 1939 důsledně stíhali. A když měli štěstí a vrátili se z věznic a koncentračních táborů, vztahovala se na ně branná povinnost do wehrmachtu a oni museli nastoupit do armády. Ale někteří dokázali i v německé uniformě pokračovat v odboji.
Martin KrsekVystudoval Obor stavební historie na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Pracuje jako historik a kurátor sbírky techniky a lahví. Specializuje se na popularizaci historie a publicistiku.  Historik Martin Krsek se svými exponáty. |
Jak o nich víte?
Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd, Národní archiv a naše Muzeum města Ústí nad Labem pracovaly od roku 2005 na projektu, jehož cílem bylo zdokumentovat osudy těchto antifašistů. O mnohých z nich se daly najít záznamy, protože oni se svými odbojovými zásluhami po válce chránili před odsunem.
My jsme se samozřejmě snažili najít především živé pamětníky. Bylo to na poslední chvíli, stalo se nám také, že zemřeli dříve, než jsme stačili na domluvený rozhovor přijet. Například v mé knize Neznámí hrdinové mluvili i německy je osm příběhů a dnes už nežije ani jeden z jejich aktérů.
Pokud čerpáte z pamětí samotných účastníků, nemůže se stát, že své skutky přikrášlují, případně tak dělali po válce, aby se vyhnuli postihům?
Hned po válce se jejich příběhy ověřovaly. Ti lidé museli doložit důkazy, přivést svědky. Což nebylo vůbec jednoduché. Vždyť každý, kdo pracuje v odboji, se snaží zůstat co nejvíce v utajení. Přesto byl samozřejmě i statut antifašisty po válce někdy zneužíván. Byl to způsob, jak ochránit svou rodinu, kamarády, protože nikdo nevěděl, jak bude naloženo s německou menšinou v Československu. Ale v celkovém čísle uznal stát 150 tisíc antifašistů, což je zhruba jen polovina předpokládaného množství odpůrců. O té druhé polovině se tak zřejmě už nikdy nedozvíme.
Po válce jsme náhle nebyli antifašisté, jen Němci, vzpomíná žena ze Sudet |
Pak tu byli lidé, kteří se takříkajíc stali hrdiny až v poslední den války. Nemohla to být jen vypočítavost?
Hrdinství má mnoho podob. Například ti zmínění bratři Morcheové vedli ozbrojený odboj proti nacismu neuvěřitelných 12 let. Pak existují i hrdinové náhody. V knize najdete příběh muže z Ústí nad Labem, který sloužil v ozbrojené skupině henleinovců, předchůdkyni sudetoněmeckého freikorpsu, vstoupil do NSDAP, chtěl české pohraničí připojit k Říši. Ale na druhou stranu se uměl „vyšvejkovat“ ze všeho tak, aby si s nacisty nezavdal.
Dovolil si odmítnout čestný úkol zatýkat antifašisty. A v poslední den války, kdy nacisté chtěli odstřelit Benešův most přes Labe a znemožnit postup Rudé armády na bojující Prahu, se zachoval jako hrdina. Výbušninu zlikvidoval a musel se přitom postavit esesákovi, který hrozil, že jej zastřelí.
Se svou historií nicméně zřejmě tušil, co ho čeká. Přidat se na poslední chvíli na stranu vítěze nemusí být hrdinství…
Ono se toho v pohraničí celou válku moc dramatického nedělo a zrovna až v ten poslední den se začalo střílet. Najednou šlo o život a většina lidí zalezla a říkala si, „přežili jsme celou válku, tak proč bych poslední den vystrkoval nos“. V tomto světle nasadil život a projevil osobní statečnost.
Co se s ním stalo? Zůstal v republice?
On byl právě díky tomuto činu vyjmut z odsunu. Když ale na konci července roku 1945 došlo k výbuchu v ústeckém cukrovaru, zvedla se vlna nenávisti vůči Němcům, i když dodnes nebylo prokázáno, kdo za výbuch mohl. Tehdy nastal masakr, při němž dav zavraždil zhruba 100 lidí, on sám přežil s těžkými zraněními. Pak se rozhodl odejít.
Odešla naprostá většina antifašistů, i když nemuseli. Ale z odsunu byli vyjmuti jen oni, ne už jejich prarodiče, tety, sousedé… Navíc atmosféra byla v té době velmi protiněmecká. I politicky se slušelo vůči této menšině vyhraňovat. Prezident Beneš tehdy v jednom svém projevu řekl, že „německý problém se musí zlikvidovat”. Takový slovník byl v té době běžný. V zemi vládla silná protiněmecká nálada, která logicky souvisela s těmi zvěrstvy, jež nacisté za války páchali, a která teprve po válce postupně vyplavávala na povrch.
Když jste s nimi mluvil, jak se dívali na Česko? S pochopením? Nenávistí? Smířením?
V roce 2005 česká vláda těmto lidem vyjádřila dodatečně uznání za jejich hrdinství a omluvila se jim za poválečná příkoří. Tohoto si naši pamětníci velmi cenili, i pozornosti věnované českou stranou jejich životním příběhům. Mnozí říkali, že jsou šťastní, že se toho ještě dožili.
