Bylo by velmi naivní si myslet, že Böhmova návštěva může rychle změnit až nenormálně napjaté sudetoněmecko-české vztahy.
Je to pouhý krůček. I když správným směrem.
Stejně jako zcela nedostatečný, i když opět správným směrem, je úmysl Jiřího Paroubka alespoň slovně odškodnit německé antifašisty, kteří se u nás postavili nacistickému režimu.
Cesta Johanna Böhma do Lidic a Terezína je však gesto, které je nutno ocenit.
Přichází po nenormální přestřelce, která nastala před několika týdny po projevu bavorského premiéra Edmunda Stoibera na Sudetoněmeckých dnech a po odhalení sochy prezidenta Edvarda Beneše na pražském Loretánském náměstí přímo před budovou českého ministerstva zahraničních věcí.
Některé věci je však v případě vztahu sudetských Němců a Čechů nutné pořád opakovat. Když Stoiber hovoří o tom, že poválečné vyhnání Němců byla etnická čistka založená na principu kolektivní viny, tak Češi by měli uznat, že kolektivní vina a excesy při odsunu jsou skutečně nepřijatelné.
Je také zřejmé, že činy a postoje Edvarda Beneše nelze v žádném případě vidět v tak růžových barvách, jak nám je líčí naprostá většina naší politické scény od prezidenta Klause až po předsedu komunistů Grebeníčka.
Na druhou stranu je jasné, jaké zlo německý nacismus vyvolal a způsobil. Jsou to věci, které dodnes přesahují lidské chápání.
Návštěva Johanna Böhma však ukazuje, že vztahy založené na "nenormálnosti a nekomunikativnosti" nikdy nikam nepovedou. Jeho kroky v Lidicích a Terezíně proto berme jako sice symbolické, ale vstříčné gesto. Dokáže však jeho postup česká veřejnost ocenit? Bohužel mám obavu, že ne. Škoda.
