Exceloval v republice i ve světě v olympiádách v astronomii, matematice, fyzice, není mu cizí ani chemie. A navíc si na studium dokázal sehnat peníze. Poskytne mu je miliardář Zdeněk Bakala. Že je Filip výjimečný, zaznamenali i krajští zastupitelé, kteří pro něj chystají pamětní medaili.
Dostanete krajskou medaili...
Něco takového jsem zaslechl. Volali mi. Jsem v rozpacích, co k tomu říct. Samozřejmě si toho moc vážím, jakékoli ocenění potěší a je příjemné. Vlastně i díky tomu, že se nastřádaly nějaké úspěchy, jsem se na tu Cambridge dostal.
Univerzita v britské Cambridgi patří mezi nejlepší na světě. Jak vás napadlo jít studovat tam?
Je několik vědních oblastí, které mě zajímají. Díky soutěžím a kurzům jsem se seznámil s podobně smýšlejícími lidmi z celé republiky. Někteří z nich studují právě na Cambridgi. Říkali mi, jaké to tam je, a já jsem zjistil, že to pro mě nemusí být nedosažitelný cíl.
Co tam vlastně budete studovat?
Přírodní vědy. Na Cambridgi se začíná se studiem zeširoka, takže je to matematika, fyzika, vědy o přírodě a k tomu bych si rád přidal jako meziobor psychologii. Nemusím se hned v prvním ročníku rozhodovat, jak se chci profilovat, to můžu až další rok. Což je fajn, protože stále nemám úplně jasno.
Aspoň tedy naznačte směry.
Úchvatná je genetika, ale stejně tak zajímavá je fyzika částic. Nebo ekologie. Když se potom přijde na něco přínosného pro velkou část populace, co dává smysl. Ne jako třeba zákaz žárovek. Řada odborníků se shoduje, že zářivky poškozují životní prostředí víc než obyčejné žárovky. A zajímavá mi připadá vědecká psychologie, která pátrá po tom, jak funguje mozek, jaký systém v sobě nosíme, co všechno uvnitř nás ovlivňuje naše chování.
Filip Murár
|
A co astronomie, ve které jste vyhrál celostátní olympiádu? Před časem mi astrofyzik Jiří Grygar říkal, že mladí, kteří studují astronomii, mají skvělou příležitost dostat se do observatoří s těmi nejlepšími dalekohledy na světě.
V astronomii jsem sice při soutěžích úspěšný a moc mě zajímá, ale jen jako koníček. Pracovní náplní astronoma je totiž hlavně sedět hodiny u počítače a zpracovávat údaje naměřené při pozorování. A to bych asi nemohl, takové povolání by mě moc nebavilo.
Vy jste byl v tomto oboru soutěžit mimo jiné i v Brazílii. Jak se vám tam líbilo?
Fakt moc. Všechno je tam tak jiné, pestré. Fascinovalo mě například, že se tam úplně cizí lidé spolu baví, jako by byli staří známí. Srdečně a bezprostředně, není tam takový opatrný odstup jako u nás.
Na Cambridge asi není jednoduché se dostat, navíc tam studium stojí nemalé peníze…
Rozhodl jsem se, že do toho půjdu, a zjistil si možnosti. Tušil jsem, že mám studijní výsledky a úspěchy, díky kterým bych mohl uspět u přijímací komise. A věděl jsem, že potřebuju peníze. Získal jsem je přes Nadaci Zdeňka Bakaly.
To vám je jen tak dal?
Kdepak, tak to nechodí. Loni touto dobou jsem do nadace poslal žádost o stipendium s motivačním dopisem a vypracovanou esejí o tisíci slovech – to vše v angličtině. Témata byla zadaná tři, já si vybral vzdělání. Jak jsem později zjistil, hlásily se tam další dvě stovky lidí. Dostal jsem se do užšího výběru asi pětatřiceti adeptů a musel jsem jet před komisi do Prahy žádost obhájit. Nakonec nás asi pětadvacet uspělo a stipendium jsme získali.
Jak taková obhajoba vypadá?
Měl jsem trému. V komisi seděla manželka Zdeňka Bakaly Michaela Maláčová, dále tam byl známý psychiatr Cyril Höschl, dva Američani a ještě několik dalších lidí. Říkali nám: Můžete začít v češtině a pak plynule přejít do angličtiny. Začal jsem rovnou anglicky, bylo to i slušnější vůči cizincům. Netušil jsem, na co se zeptají, myslel jsem, že na obor, který bych chtěl studovat, a na mou motivaci. Na to se dotazovali ostatních. Pohovor trval asi dvacet minut.
Jaké tedy měli otázky?
Zajímala je moje esej. Zamýšlel jsem se v ní, proč se malé děti rády učí, rády objevují něco nového, ale v určitém věku se to zlomí a učení je úplně přestane bavit. Podle mého názoru v tom hraje roli škola, na kloub jsem tomu ale nepřišel, což jsem v eseji nezastíral. Myslím, že je to zajímavý fenomén.
Vy se učíte rád?
Jo. Rád objevuju něco nového. Baví mě si všechno promýšlet a zjišťovat si k problému souvislosti. Hlavně nesmím mít nudu, to bych umřel. Kdybych se měl rozhodnout mezi beletrií a dobrou knížkou o matematickém tématu, dám si tu matiku. I když třeba Egypťan Sinuhet mě bavil moc.
Stipendium vám tedy přiklepli. Pokryje celé náklady?
Ne. Ale valnou část ano. Rok studia stojí půl milionu korun. Na část mi tedy přispěje rodina, něco si možná budu muset vydělat.
Jak se tam dá přivydělat?
Třeba v baru.
Vy v baru? Trochu si vás tam nedokážu představit.
Proč? Nejsem asketa odtržený od reality. Míchám koktejly, mám rád společnost. Těším se na letní mojito, máta už na zahrádce raší.
Máte vůbec povědomí, kam konkrétně míříte? Kde budete studovat a bydlet?
Částečně ano, protože mi o tom známí řekli hodně věcí. Moje college je ze 16. století, studoval na ní například Isaac Newton. Je to komplex historických budov, kde se studuje i bydlí. Zajímavé prostředí.
Jaké jazyky ovládáte?
Umím německy, ale mám tu školní němčinu, nikdy jsem jí moc nemluvil. Anglicky jsem zvyklý komunikovat po internetu, číst texty v angličtině. Až když jsem se ji naučil, zjistil jsem, co všechno se přede mnou otevírá. Když totiž něco zjišťujete a umíte jen česky, hrozně vás to omezuje. Jakmile ale hledáte v angličtině, otevře se před vámi široké spektrum kvalitních informací.
Co vás baví kromě oborů, o kterých jste se zmínil?
Rád běhám dlouhé tratě. Dvanáct kilometrů vlastním tempem. Je to výborné. Ale přišel jsem si na to sám. Ve škole, kde jde o časy, mě to nebavilo. Člověk dobíhal vyfluslý, s křečemi… Teď je to jiné. Brzy bych chtěl absolvovat půlmaraton. A rád poslouchám keltskou a irskou muziku, líbí se mi kanadská zpěvačka Loreena McKennitt. Ale nikdy si hudbu nepouštím při nějaké činnosti, to by mě rušilo. Prostě si na to poslouchání udělám čas. Taky mě baví vařit. Některé exotické recepty, co jsem zkoušel, zatím nikdo v Třebíči nevařil.
Třeba?
Třeba čokoládové koule z nepraženého kakaa a kešú ořechů. Rodina to sice ochutná a pochválí, nakonec ale stejně zůstávají u svého vepřa knedla zela.
Rodiče určitě mají radost, že jste tak úspěšný, ne?
Naši to nějak moc neprožívají. Jsou aktivní, mají svých starostí dost. To spíš prarodiče. Asi proto, že už nechodí do práce, tak mají víc času takové věci řešit.
Nechal jste si někdy změřit IQ?
Ne. Nejsem si moc jistý, na co by mi taková informace byla. Vím, že existuje sdružení nadprůměrně inteligentních lidí, které má název Mensa. Ale co je podstatou takového sdružování, mi uniká.
Odjíždíte do Británie v říjnu. Po čem se vám bude nejvíc stýskat?
Jsem zvědavý a natěšený, že nepřemýšlím nad nějakým stýskáním. Co mi bude nejvíc chybět, to přece zjistím až tam.
