Odcházeli jsme spolu s dalšími dvěma zástupci iniciativy ze schůzky s Václavem Havlem. Matěje jsem viděl poprvé, jméno už jsem znal z opakovaných dementi novinářům, že tento, byť mladý a alternativní, politik není mluvčím demonstrací za právo občanů ČR scházet se po dohodě s majitelem soukromého pozemku s kýmkoliv a v libovolném počtu.
Když se někde objevila média, Matěj byl často nablízku horliv odpovědět na cokoliv. Nevzpomínám si, že bych ho kdy viděl v kanceláři iniciativy dělat cokoliv reálného pro obhajobu práv zmlácených lidí.
A přesně o tom, jak mladý muž může snadno v politice budit dojem perspektivního, byť se o nic než politikaření skutečně nezajímá, a jak snadno může sednout na lep starých, leč mazaných lišáků, bych si rád přečetl nějaké zasvěcené analýzy.
Jsem nemile překvapen, že téma zneužití ozbrojených složek státní moci proti mladým lidem jako by v médiích neexistovalo. Snad ještě všichni novináři neztratili paměť a připomenou Paroubkovi při výročí CZTK 2005 to, co Matěj, zdá se, zapomněl.
Plnou parou back
Dobrý premiér nikdy nezneužívá ozbrojené složky státu proti občanům, byť poslouchají jinou hudbu než libozvučí premiérským uším. Paroubek už od té doby opakovaně ukázal, kam chce kormidlovat ČR - plnou parou back.
Historickým paradoxem zůstane, že tohle heslo Matěj ještě nedávno nadšeně skandoval a teď by s Paroubkem rád spojil budoucnost Strany zelených. Strany, kterou řada tanečníků nově v parlamentních volbách volila, i proto, že její představitelé se jich hned po neopodstatněné a brutální demonstraci síly veřejně zastali.
Minulou sobotu jsem si trochu zajel a zastavil na konci asfaltky u louky, kde se konal Czechtek 2005. Ač poprvé fyzicky, často jsem zde pobýval v myšlenkách, co se u Mlýnce té noci vlastně stalo. Proč se policie náhle změnila v agresivní bojůvku terorizující mládež podle presumpce viny?
Louka je to krásná, leč dálnice její využití velmi limituje. Že se tu konala party pro několik tisíc lidí a následné policejní manévry s tankem a granáty již příroda dokonale skryla lučním kvítím.
Chvilku poté, co jsem vyplašil srnku za zkoumání plotu podél dálnice, se mi začaly vybavovat obrazy z nedávné historie. Nejprve ty podivné mokvající puchýře od neznámé dráždivé látky použité policií při útoku. Tváře a bedra krásných dívek plné podlitin. Pak vyděšené oči tanečníků, často ještě dětí, často výborných studentů. Pomáhal jsem jim tehdy hned od neděle zajistit adekvátní léčebnou péči i právní pomoc v týmu iniciativy Policejní stát.
Zbití měli strach vypovídat
Řada tanečníků i jejich rodin byla tak vyděšena ze zneužití policie, že se báli o příčině i život ohrožujících zraněních mluvit s ošetřujícím lékařem. Následné návštěvy tajných policistů u lůžek těžce zraněných tanečníků byly někdy častější než návštěvy příbuzných.
Až opakované ujištění, že lékařské tajemství může bez jejich souhlasu jen obtížně prolomit i řádný soud se tanečníci i jejich příbuzní začali pomalu vracet zpět do demokratické země z hrůz totalitní paranoie, kam je těžce ozbrojený útok a následná snaha zamést stopy zahnaly.
Pak jsem si vzpomněl, že vlastně i jménem té srnky neváhal Jiří Paroubek z dovolené rozpoutat peklo pro všechny zúčastněné, aby získal pár bodů v popularitě navíc.
Následné protesty nejrůznějších skupin společnosti jej připravily nejen o body v anketách, ale hlavně o očekávaný premiérský mandát opřený o výsledek sněmovních voleb a ne jen korupční vybíjené v ČSSD. Odvrácená tvář, za niž se čas od času stydí i sám Paroubek, se tehdy poprvé projevila v celé své totalitně populistické obludnosti.
