Býval zvyklý jezdit tím nejrychlejším vlakem u nás. Za šest hodin prolétnout napříč republikou z Bohumína do Františkových Lázní. „Jezdit pendolinem, o tom snil před lety každý u nás v depu. Jako když fotbalista přestoupí do Barcelony,“ vypráví strojvůdce Jan Černý. O tohle všechno už přišel.
Ze stošedesátikilometrové rychlosti přeřadil na nejnižší stupeň. Na rychlost svého invalidního vozíku. Stalo se to na den přesně před rokem, ráno v 7:43. Na železniční trati ve Studénce pendolinu překřížil cestu polský kamion. Řidič Slawomir Sondaj vjel na přejezd, kde svítila červená světla. Závory spadly dolů a těžké auto, naplněné balíky plechů, zůstalo viset mezi nimi. Zemřeli tři lidé a sedmnáct jich bylo zraněno.
„Vyjel jsem z oblouku a najednou zahlédnu velké těleso před sebou. Kamion!“ vybavuje si strojvůdce. Zareagoval duchapřítomně: zařadil rychlobrzdu, seskočil ze sedačky a utekl co nejdál z kabiny. Do míst, kde naděje na přežití bude vyšší.
Na všechno byly čtyři vteřiny, možná jen tři, to už nikdo nezjistí. A Jan Černý si detaily nepamatuje. „Z kabiny vedou dvoje dveře, je potřeba proběhnout jakýmsi esíčkem. Asi jsem skončil u druhých dveří. Nevím přesně. Každopádně jsem se nedostal moc daleko podle toho, jak jsem dopadl.“
Přišel o obě nohy, prudký náraz mu zlomil pánev, rozdrtil obratel a porušil míchu. Má za sebou těžký rok, dvacet operací. Z nadšeného sportovce, který hrál fotbal, hokej, jezdil s přítelkyní na in-line bruslích a po směnách na dráze si běžně dával aspoň dvacet třicet kilometrů na kole, je člověk odkázaný na pomoc druhých. V šedesáti si musí požádat o invalidní důchod.
Kvůli hlouposti polského řidiče, odsouzeného letos v únoru na osm a půl roku nepodmíněně. Způsob, jakým se hájil, Černého zarazil. „Nevím, jestli mu to poradil právník, ale on řekl, že závory nahoře pro něj znamenají, že může jet. I když svítí červená světla! Tohle prohlásí profesionální řidič, který jezdí po celé Evropě...“
Přes koleje to nejde, rok po tragédii ve Studénce kreslí stavbu podjezdu |
Černý prožil několik dní v kómatu, bojoval o život. Loni před Vánocemi přišla nadějnější chvilka, poprvé se dostal z postele, pustili ho na svátky domů. Měl ještě pravou nohu, byť hodně poškozenou a s necitlivými prsty. Následná těžká sepse všechno zkomplikovala, boj o život se vrátil zpět.
„Souhlasil jsem s doporučením lékařů, aby mi amputovali i pravou nohu. Odřízl se tím ten problém a já se mohl konečně soustředit na rehabilitaci.“
Od dubna je v rehabilitačním centru v Kladrubech. Učí ho vystačit si se dvěma rukama a postupně se postavit na protézách. Šest neděl to zkoušel na pravé noze, teď si přidává i levou. „Dvacet minut stát a smát se při tom,“ popisuje, jaký úkol mu dal protetik.
V jeho tváři poznáte, jak všechno bolí. Ale Jan Černý nic nevzdává, v tomhle je šťastná povaha, bojovník, který má radost z každého malého úspěchu. „Před týdnem jsem poprvé řídil auto. Plyn, brzda, všechno jenom rukama. Tady z Kladrub pro benzin do Vlašimi, pod dohledem instruktora z autoškoly. Všechno jsem zvládl, bylo mi krásně. Jako nové Vánoce!“
Záběry tragické srážky ze Studénky:
27. ledna 2016 |
