Vypadalo to, jako když jakési cizí tatarské vojsko, jehož jsme nedobrovolnou součástí, tepá naše slovanské bratry. NATO nás má chránit, nemá nás vystavovat nebezpečí. A už vůbec by nemělo dělat to, co se nám nelíbí, takové je převažující veřejné mínění.
A velesjezd vystavuje Česko netušeným rizikům a tušenému nepohodlí. Musí to vůbec být? Lord Robertson pozve sedm zemí, aby se připojily. To ví přece každý dopředu. Bude proneseno několik slov o boji proti terorismu. Jenže velmi povrchních.
O konkrétních činech se dohodli generálové v šifrách, nikdo nebude z bývalého Pakulu vytrubovat do světa, jak polapit Usámu. Je opravdu nutné kvůli tomuhle paralyzovat dopravu v zemi? A kdyby jen to! Musíme snášet bitky policistů s nějakými trhany, které dráždí modrá čtyřcípá hvězda jako muleta býka? A co když přijde i Usáma? Neexistuje pro něj lepší terč než víc než čtyřicet hlav "křižáckých vůdců a jejich pomahačů".
Přesně před třinácti lety byla republika středem světa naposled. Heslem demonstrantů bylo: Zpátky do Evropy. Mysleli tím tehdy civilizovaný svět. Západ. Kulturu, k níž Čechy a Morava patřily a patří. Tehdy se zdálo, že stačí jenom chtít a napsat si to na transparent a za tři minuty budeme v ráji.
Po třinácti letech jsme střízliví: opravdu ten ráj stojí za to, abychom kvůli němu odložili nákupy? Už aby to bylo za námi! Před třinácti lety jsme chtěli na Západ. Nyní přijíždí Západ k nám. S tím dobrým i s tím zlým. Se svobodou i zátarasy. S pancéřovými limuzínami i anarchisty.
S nabídkou férové spolupráce i s hrozbou bombami. Žádný jiný Západ není, žádný jiný ráj není. Přijíždí to, o čem generace otroků socialismu snily pod peřinou. Místo abychom provolávali slávu, zase reptáme.
