V polistopadové historii českých vlád se zatím nikdy nestalo, aby za programové ústupky ve společné vládě zaplatily koaliční strany tak velkou daň. Pouze v závěru druhé Klausovy vlády se rozštěpila ODS a dala vzniknout Unii svobody.
Teď se z ODS, vítěze posledních voleb do Sněmovny, oddělily dokonce dvě partaje - Machovi Svobodní a Železného Libertas. Na podobný elektorát mají políčeno i Havlíkovi Občané.cz, kde se také angažují někteří z bývalých občanských demokratů.
Nabídka zelených se také rozrostla - vyloučená Olga Zubová ani pro nový název nechodila příliš daleko a před už zavedené jméno pouze přidala přízvisko "demokratická". DSZ ale dopadla stejně jako výše zmíněné strany blízké ODS - v evropských volbách, které jsou přitom pro nové strany nejnadějnější, oslovila jen necelé procento voličů.
I lidovci se dočkali svých odpadlíků, kteří chtějí zkusit štěstí jinde. Na svou hodinu pravdy ale teprve čekají. Strana TOP 09 Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga do eurovoleb nezasáhla, utká se ale o křesla v Poslanecké sněmovně. Ani ona nemá nic jistého - jen pár dní starý průzkum jí přisoudil dvě procenta voličské podpory.
Strany neunesly vzájemné kompromisy
"Strany, které tvořily koalici, musely jít do neuvěřitelných kompromisů, aby vůbec spolu mohly vládnout. Zvláště mezi ODS a zelenými," vysvětluje si současné rozdělení politické scény bývalý funkcionář ODS Miroslav Macek, který štěpení občanských demokratů před jedenácti lety sám zažil. "Kdyby Topolánek vládl s někým, kdo je mu bližší, nebo třeba jenom s lidovci, rozhodně by k tomu nedošlo," řekl iDNES.cz.
"Vyplývá to z logiky politiky samotné. Když se strany účastní vlády, nedostane se na všechny. To byl osud ODA, Unie svobody, dnes to postihlo lidovce a zelené," myslí si zase Jan Ruml, který stál při dělení ODS po takzvaném Sarajevském atentátu na Václava Klause na druhé straně barikády.
Podle politologa Ladislava Mrklase nejde o nijak neobvyklý jev. Většina předchozích vlád končila také bouřlivě, tvrdí. Buď některá z koaličních stran dospěla k úplné marginalizaci nebo docházelo k jejich vnitřnímu štěpení. Příkladem prvním je Unie svobody, která za účast v koalici doplatila definitivním zánikem, příkladem druhým pak vyhrocené spory v ČSSD, které vedly k pádu Špidlovy a poté Grossovy vlády.
Napětí v koalici souvisí také s její šířkou - slepenec pravicové ODS, středových lidovců a na levo od středu usazených zelených byl podobně nesourodým projektem jako dřívější koalice ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody.
Podle Macka byly ale poslední koaliční kompromisy větší než ty dřívější. "Reálná vládní politika nikdy nebyla tak kompromisnická, jako tato. Nevyhovuje kdekomu - kromě lidí, kteří jsou u koryta," tvrdí Macek.
Scházejí vůdci i velké myšlenky
Ruml je navíc přesvědčen, že strany už nejsou, co bývaly. "Vůdci odcházejí, strany nejsou ničím držené pohromadě. Dnes už vlastně neexistuje ani silná idea, která by je udržovala při sobě," myslí si. Strany jsou podle něj spíše jen spolkem zájmových skupin, často ekonomických.
Třebaže všechny nové partaje vznikly jen v několika posledních měsících, důvodem rozdělení byly dlouhodobější problémy. Zelení se museli potýkat s tím, že byli politickým nováčkem a hned se dostali do vlády, což je pro stranu, která se profiluje přísně ideologicky, vždy nebezpečné. Ke krizi mezi lidovci se naopak schylovalo několik let.
ODS se zase dostala do problémů, když se pod tlakem zelených začala posouvat do středu. "ODS zezelenala," tvrdí Macek. Pro mnoho skalních příznivců strany, kteří pamatovali éru Václava Klause, to byl posun nepřijatelný.
I proto vzniklo stran hlásících se k odkazu ODS hned několik. Pravice je totiž vždy náchylnější k vytváření nových subjektů, i když často ani tak nejde o věroučné rozdíly, jako spíše o ambice silných osobností.
Podle politologa Mrklase ale ODS vyšla ze sporů nejlépe, protože v jejím případě se o rozštěpení tak úplně hovořit nedá. V konkurenční Straně svobodných občanů se totiž neangažuje nikdo z vlivných politiků ODS. Stejně tak Libertas vznikla samostatně a některé tváře ODS se k ní přípojily až posléze. Naopak TOP 09 může uspět díky tomu, že do ní přešly silné osobnosti Kalouska a Schwarzenberga.
Změny v klubechPolitickým stranám se během volebního období ztenčily i jejich poslanecké kluby. Nejvýrazněji občanským demokratům, i když vzhledem k velikosti klubu je ztráta tří poslanců příliš nebolela - odešli Juraj Raninec, Jan Schwippel a Vlastimil Tlustý. Alena Páralová opustila stranu, ale v klubu zůstala. Aféru neustál a svůj mandát musel předat náhradníkovi poslanec Jan Morava. O celou třetinu zchudl klub Strany zelených, kde odchod Olgy Zubové a Věry Jakubkové znamenal výrazné oslabení na pouhé čtyři poslance. Početně nejvíce poslanců ztratila KDU-ČSL - ze třinácti poslanců zbylo lidovců jen sedm, šest jich odešlo za rebelem Miroslavem Kalouskem. Stranu opustila i senátorka Ludmila Müllerová. Kvůli nehodě a vážnému zranění se poslanecké práce poslední měsíce neúčastnil poslanec Tomáš Kvapil. Přesuny poslanců se ale nevyhnuly ani opozici - sociální demokraté byli první stranou, která v končícím volebním období musela čelit úbytku zákonodárců. Třebaže šlo jen o čtyři poslance, vzhledem k patové situaci byl každý hlas znát. Díky odchodu Miloše Melčáka a Michala Pohanky ze strany a z klubu mohla vzniknout Topolánkova vláda. Posléze odešel i Evžen Snítilý a nakonec i Petr Wolf. Jedno křeslo se pak ČSSD podařilo získat zpět, když se mandátu vzdal Michal Pohanka a jeho místo zaujala Irena Kočí. Tehdy se začal odpočítávat konec Topolánkovy koalice. |
