Jeho nástupce Vlastimil Picek hned vzápětí hlásil: "Převzal jsem funkci náčelníka generálního štábu." Dvaapadesátiletý Štefka se při předávání funkce nezdržel nostalgie: "Nedivte se. V uniformě jsem od patnácti let."
Stanete se bezpečnostním poradcem vašeho spolužáka z vojenského gymnázia Mirka Topolánka, anebo půjdete do penze?
V dvaapadesáti do důchodu?! Cítím se v plné síle, nějaké zkušenosti i kontakty přece jen mám – snad tedy mohu být republice ještě v lecčems prospěšný. Mé přátelství s panem premiérem ale ještě neznamená, že mi teď ze známosti zaopatřuje teplé místo někde v závětří. Blízká je mi například práce v diplomacii. Už jsem měl kvůli tomu i nějaká jednání na ministerstvu zahraničí.
Do jaké země byste rád šel?
Některé jsou podle mne vyloženě vhodné pro vojáky. Bývalý generál Petr Voznica je dnes například velvyslancem v Iráku. Poklid mne nikdy nebavil.
Jak vám tedy bylo, když ruští generálové nedávno zahrozili, že kvůli americkému radaru přesměrují na Česko své balistické střely?
Tohle klasické harašení se zbraněmi není nikdy legrace. Vždy, když generálové rozhodují o tom, jaká bude politika státu, tak to hrozí návratem studené války.
Rusko se snaží být demokratickou zemí – tak to alespoň jeho prezident Putin prohlašuje. A v demokratické zemi nerozhodují o chování armády a jejích úkolech generálové, ale politici.
Co by čekalo vás, kdybyste začal harašit zbraněmi?
Pokud bych jako náčelník generálního štábu z jakéhosi vzdoru prohlásil, že pošleme kamsi pod Moskvu české speciální síly, aby tam škodily, do hodiny mne prezident s premiérem odvolají z funkce. A to samé by podle mne měl nyní udělat Vladimír Putin se svými generály.
Rusko je od počátku o protiraketové obraně aliancí informováno. Jednání se účastní i špičky ruské armády. Když nás teď ale zastrašují, tak se ptám, nakolik k těm rozhovorům přistupují vážně.
Můžeme se podobným výhrůžkám z raketových úderů bránit?
Sami ani náhodou. Jsme ale v NATO – a tím je snad řečeno vše.
A co jiné rakety takzvaných nevyzpytatelných režimů? Opravdu nás tolik ohrožují?
Jejich rakety do Evropy zatím nedoletí. Ale pracují na tom. Pokud Američanům umožníme postavit v Brdech radar, mohl by být dokončen někdy v roce 2012. Někdy v této době se dolet raket nevyzpytatelných zemí opět prodlouží. A připravovat se až ve chvíli, kdy budeme ohroženi, je trestuhodně pozdě. Americkou nabídku považuji za korektní a prozíravou.
Stály ty čtyři roky v čele armády za to? Rozpadla se vám rodina. Vypadá to, že vám ji armáda vzala.
Práci šéfa generálního štábu nelze dělat povrchně. Zaplatil jsem za to rozchodem s manželkou. Mé tři dcery jsou ale už velké, takže jim to podle mne neublížilo.
Patřil jsem však ke kritikům nešvarů v armádě a byl jsem rád, že jsem je mohl napravovat. V mnohém – například v informačních systémech, moderním letectvu či jazykových znalostech – předčíme srovnatelné země NATO. Můžeme v kterýkoliv okamžik poslat kamkoliv přes tři tisíce špičkově vycvičených vojáků.
Co se vám nepovedlo?
Mrzí mne například, že v době, když byl armádě seškrtáván rozpočet až na mez jejího přežití, jsem u politiků více nebojoval. Nepřesvědčoval je o tom, kam škrty mohou vojsko přivést. To byla má velká chyba. Vždy jsem se snažil politikům spíše vyhýbat, abych si od nich zachoval odstup.
Prý jste byl až příliš tvrdý.
Situace to vyžadovala. Po dramatických škrtech v rozpočtu v roce 2003 na tom armáda byla – mírně řečeno – hodně zle. Museli jsme velitelům útvarů šlapat na paty. Některé jednotky už byly profesionální, v jiných ještě sloužili naštvaní záklaďáci. Sedmdesátitisícové vojsko se muselo zmenšit na polovinu. Stěhovat či propouštět se musely tisíce lidí. Jsem tedy normální, ale abnormální okolnosti mne přinutily k nenormálním způsobům při jednání s lidmi. Už bych to nechtěl zažít.
Můj nástupce Vlastimil Picek už nebude muset dělat nepříjemné věci. Z armády se stal drahokam, jehož plošky je třeba už jen dobrušovat. Dobré přirovnání – co říkáte?
