Ukázkovým případem je spor Radima Bureše s Archivem bezpečnostních složek. Bývalý zástupce šéfky odboru prevence kriminality na ministerstvu vnitra byl v oficiálních evidencích veden jako spolupracovník komunistické tajné služby - vojenské kontrarozvědky. Bureš se kvůli tomu soudil a spor vyhrál, když Vrchní soud v Praze rozhodl, že byl veden neoprávněně.
Na základě rozsudku se pak Bureš domáhal také výmazů svého jména se seznamu spolupracovníků StB, který je přístupný na stránkách archivu. Jenže archiv takový krok sám od sebe nedělá, podle něj stačí, když je v elektronické databázi odkaz na rozhodnutí soudu.
Bureš šel proto k soudu, u něhož uspěl i když se archiv odvolal. A ten, potažmo stát, nakonec musel Burešovi obhájci zaplatit 60 tisíc korun.
Právě během tohoto soudu došla soudci Martinu Valehrachovi trpělivost. "Je to opakované plýtvání státními penězi," prohlásil soudce, podle něhož podobné spory vždy probíhají a skončí stejně.
Podle zjištění iDNES.cz už sporů o vymazání jmen ze seznamů agentů StB proběhlo kolem tisíce. Za každý musel stát zaplatit přibližně 20 tisíc korun, ale velmi často mnohem více, protože státní právníci mají ve zvyku se neustále odvolávat.
Orwellovsky absurdní, uvedl Ústavní soud
Dalším příkladem je 30 stížností, které Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových z Brna podal k Ústavnímu soudu. Vždy se jednalo o stejnou problematiku - změny práva trvalého užívání pozemku na vlastnictví.
Ústavní soud si v jednom z verdiktů neodpustil velmi ostrou poznámku o plýtvání a až ironicky podotkl, že pokud by úřednice Lenka Pochylá zastupovala sama sebe a musela platit ze svého všechny poplatky, které sebou ústavní stížnost nese, rozhodně by se chovala jinak.
Úřednice prý navíc podle soudu musí velmi dobře vědět, jak v podobných případech Ústavní soud postupuje.
"Je nepřijatelné, aby stěžovatelka namísto ochrany majetku státu tento majetek hubila opakovaným podáváním ústavních stížností... Až orwelovsky absurdně v tomto ohledu působí skutečnost, že stěžovatelka je subjektem, který byl zřízen k ochraně majetku státu," píše se v rozhodnutí.
Kdo není agent, nemá být ani na seznamu
Podobně sporné jsou i soudy, které vede Archiv bezpečnostních složek kvůli výmazům jmen ze seznamu agentů. Odvolává se při tom na zákon nařizující zveřejňovat "údaje o vykonavatelích pronásledování osob prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu".
Jenže už v roce 2004 Nejvyšší soud vydal judikát, podle něhož archiv nemá šanci spor vyhrát. Jinými slovy: pokud soud pravomocně rozhodl, že člověk byl veden jako agent StB neoprávněně, už mezi tyto vykonavatele nepatří.
"Chápu, že se právníci hádají v případě rozhodování, zda člověk byl, nebo nebyl agent. Tam jde opravdu o každé slovíčko a historický dokument a každý spor je jiný. Pokud ale už jednou padlo rozhodnutí, je věc jasná a člověk by v seznamech být neměl," řekl iDNES.cz bývalý soudce, který nechce být jmenován.
Začarovaný kruh
Celý koloběh je jakýsi začarovaný kruh. Právníci totiž často postupují v dobré víře, že musí bránit svůj právní názor nebo zájmy státu a za něj se pak bijí u soudu.
Tak argumentuje i Pochylá. V době, kdy stížnosti podávala, podle ní nerozhodovaly soudy jednotně a jejímu úřadu šlo o sjednocení judikatury. "Jako úřednice musím využít všechny možnosti, kde je šance spor vyhrát a nepropást lhůty," tvrdí.
Je to alibismus? "Úřady a jejich právníci jsou pod tlakem abstraktní obavy, že jim později bude vyčítáno poškození státního zájmu, pokud nevyužijí všechny možností bránit zájmy svého úřadu. Často je však od počátku jasné, že nebudou mít úspěch," tvrdí pražský advokát Rudolf Šimon.
Představa, že úřad dělá chybu, pokud nevyužije všech možností soudní obrany, často také vylučuje šanci ukončit spor dohodou. "Člověk vůbec nemá možnost jednat s konkrétním úřadem už proto, že nezjistí, který úředník dohodu může uzavřít," míní Šimon.
Roli hraje i fakt, že případné soudní výlohy nejsou z kapes úředníků, ale z peněz daňových poplatníků. "Nikde navíc není stanoveno, zda a v jakých případech se musí úřad soudit a využívat všechny opravné prostředky" podotýká Šimon.
Vedení archivu tak například tvrdí, že nemůže postupovat jinak. "V rámci působnosti Archivu rozhodně není možnost, aby sám na základě vlastní vůle činil úkony, které nemá ve své působnosti, tedy ani prováděl výmaz z archiválií," reagoval pro iDNES.cz archiv.
Dnes už bývalý ředitel archivu Ladislav Bukovszky tvrdí, že se pokaždé musí počkat na rozhodnutí soudu. Podle něj by totiž šlo o zpětné "napravování" historie a změnu historických dokumentů.
To ale není úplná pravda, protože archiv má cestu jak vyhovět vítězi soudního sporu a přitom zachovat historickou pravdu. Žadatel totiž zmizí jen z takzvaného "evidenčního záznamu" spolupracovníků, samotný historický dokument zůstává zachován a jeho fotografie je dokonce přístupná na internetu.
Archiv prý postupuje stejně, jako to dělalo před ním ministerstvo vnitra. Pokud by se změnila legislativa, je archiv připraven svůj postup změnit.
