Drahá zkušenost, zaplatí-li ji mladí lidé představou o své budoucnosti.
Žáci se letos směli v prvním termínu hlásit jen na jednu školu. Druhý pokus je vyhrazen pouze těm, kdo se v prvním kole nikam nedostanou.
Jde-li o budoucnost dětí, nemůže se nikdo divit, když vyplašený rodič při takto rozdaných kartách radši vsadil na jistotu - podal přihlášku na horší, průměrnou školu, než by riskoval.
Učíme děti spokojit se s vrabcem v hrsti. Chceme být zemí vrabců? Těm samým dětem přitom vtloukáme do hlaviček, kterak žijí v době konkurenční, v níž se s průměrnou šedí a neochotou "jít za svým" neprosadí. Obratem jim hned na počátku jejich kariér stát nastaví pravidla, která je od riskování bezpečně odradí.
Úředník je spokojený. Dětičky budou správně rozřazeny, místa zaplněna, šanony srovnány. Školy si ale platíme, aby nabízely servis žákům, ne žáci servis školám.
Ať se ministerstvo zaklíná jakýmikoliv argumenty, stále platí: loni děti mohly krom jedné státní školy podat už v prvním kole přihlášky na libovolný počet škol soukromých, které pořádaly přijímačky v jiných termínech.
Žáček si mohl vybírat. Měl možnost volby, což je hodnota sama o sobě. Podporuje ambice, píli. Vzali mne na tři školy? Vyberu si tu nejlepší a klidně si na soukromé i připlatím. Vzdělání je mimořádný bonus do života a i nebohatá rodina ráda obětuje pár let dovolenou.
Tuto možnost výběru už byrokratický stát nedovoluje (termín zkoušek je stejný). Chce páchat dobro, páchá jen absurdní omezení a starosti lidem. A proč? Kvůli přehlednosti šuplíků. Kvůli nedůvěře k soukromníkům a představě o boháčích, kteří si kupují vzdělání pro své hloupé nepilné děti.
Řešení? Možnost podat si přihlášek, co hrdlo ráčí - jako na vysoké školy. Mladým lidem už nikdo nenamluví, že se v třetím tisíciletí, ve světě propojeném počítači, nedá státem neregulovaný výběr školy slušně zvládnout.
