Povodně ji však postavily před dilema hodné Hamleta: jak bude vypadat sociální stát po povodni? Splní vláda vše, co si předsevzala, a ještě přidá nový schodek - škody po povodni? A proč ne? Nic není v lidské společnosti sociálnější, než když vláda organizuje pomoc pro statisíce lidí ožebračených povodní. A nic také není solidárnějšího, než když se na této pomoci podílejí všichni občané země.
Ale také není větší neštěstí pro hospodářský život země než přidat k jednomu obrovskému (již existujícímu dluhu) další, nečekaný, stejně velký. Kdo si chtěl koupit (třeba i na dluh) nové auto, ale shořela mu chalupa, nepůjčí si dvojnásobek, nýbrž odloží koupi auta. Této rozumbradovské poučce dobře rozumějí občané, vlády už méně.
Nejlepší místo, kde hledat peníze na povodně, jsou pro vládu daně. Takové, či jiné. Ještě lepší je cesta Jánošíkova: daně pro boháče! To se osvědčuje. V roce 1947 nepřišla povodeň, nýbrž sucho. Komunisté navrhli "milionářskou daň". Sucho ať platí bohatí. Výnos daně byl vzhledem ke škodám ze sucha nepatrný a z hospodářského hlediska bezvýznamný, zato šikovně připravil Vítězný únor.
Špidla se asi inspiroval: vláda chystá povodňovou novelu daňového zákona - zvýší daně nejbohatším. Výnos očekává i dnešní vláda nepatrný (1,3 miliardy), ale heslo je to krásné: Ať platí pracháči! Smyslem "milionářských daní" nikdy není docílení nějakého pozitivního hospodářského efektu, nýbrž rozbití podnikatelského prostředí z politických důvodů. Bůh suď, proč se v tom zlíbilo i Špidlově vládě. Tak extrémně nalevo snad není.
Složitější než tyto populistické kejkle je prověřit stávající rozpočtové záměry, znovu určit rozměry sociálního státu po potopě, zvýšit racionalitu a rentabilitu státních výdajů. To je postup, který zvýší hospodářský růst, je však pracný. Vděčnější je válečný pokřik: Přiškrťte buržousty!
