V nejposvátnějším místě islámu začíná tradiční velká pouť hadždž. Miliony...

V nejposvátnějším místě islámu začíná tradiční velká pouť hadždž. Miliony muslimů při ní míří k jedinému místu - mešitě Al-Masdžid al-Haram, na jejímž nádvoří stojí posvátná svatyně Kaaba. | foto: AP

Starý saúdskoarabský režim stárne ještě víc. Kam asi dojde?

  • 3
Kontrast mezi úmrtím libyjského vůdce, plukovníka Muammara Kaddáfího, a úmrtím saúdskoarabského korunního prince Sultána ibn Abdal Azíze Saúda, mezi nimiž uplynuly pouhé dva dny, se rovná kontrastu mezi extrémní kašpařinou a dekadentní gerontokracií. A skon obou osobností také pravděpodobně povede k naprosto odlišným výsledkům: k osvobození v případě Libyjců a ke stagnaci v případě Saúdů.

Smrt šestaosmdesátiletého Sultána však pro saúdské království znamená počátek kritického období domácí i zahraniční nejistoty. Sultánův nevlastní bratr, sedmaosmdesátiletý král Abdalláh, je koneckonců stále hospitalizován v Rijádu a v září podstoupil rozsáhlou operaci. Režim stárne a churaví a obyvatelstvo ho vnímá tak, že je na lékařských přístrojích.

Nelze si nevzpomenout na kremelské geronty

O nástupnictví se zatím stále jedná. Sultánova smrt je vůbec prvním případem, kdy se pohřeb člena saúdské královské rodiny pozdržel, aby měl panovnický rod čas rozhodnout, kdo stojí nejvýše v nástupnické linii – jde o známku vnitřních neshod (a naopak shody v otázce pokračování dynastické vlády).

Stabilita saúdského režimu nyní závisí na jeho schopnosti udržet si jednotu a zavést jasná pravidla do systému nástupnictví. Po smrti korunního prince představují schizmata obzvláště vážné ohrožení stability království (a stability ropného exportu), poněvadž vládnoucí rod Saúdů se rozrostl na 22 000 členů, což vyvolalo frakční střety mezi stále početnější skupinou osob ucházejících se o moc.

Sultán byl mrtvý – rozuměj politicky – už tři roky; a od června 2011, kdy odjel na léčení do New Yorku, spekulovali mladí Saúdové na bezpočtu webových stránek, že je mrtvý i fyzicky.

Abdalláhova nástupnická linie skládající se z osmdesátníků dává vzpomenout na poslední roky Sovětského svazu, kdy se u moci na krátká období netečného vládnutí střídali jeden nejistý vůdce za druhým. Mnoho saúdských poddaných dnes cítí stejné schéma ustavičné nejistoty a zkostnatělosti.

Saúdský král Abdalláh spolu se syrským prezidentem Bašárem Asadem po příletu do Libanonu (30. července 2010)

Princové a synové, peníze a funkce

A aby toho nebylo málo, je pravidlo o nástupnictví nejednoznačné. Jakmile Abdalláh vystřídal svého bratra Fahda, jenž vládl 23 let až do své smrti v roce 2005, založil Radu věrnosti – nejasný a tajemný rodinný orgán, který v lecčems připomínal vatikánský Sbor kardinálů. Účast v radě však není omezena výlučně na základě věku, nýbrž na základě rodových pokrevních linií. Byli v ní zastoupeni dosud žijící královští princové po 43 synech Ibn Saúda, zakladatele království, a synové jejich zemřelých bratrů – například potomci zesnulého krále Faisala.

Jak se ovšem Sultánovo zdraví zhoršovalo, přeskočil Abdalláh vlastní potomstvo a jmenoval druhým místopředsedou vlády ministra vnitra, prince Najífa. Jinými slovy bude Najíf pomazán korunním princem. Jak je ovšem pro toto stále chudokrevnější impérium příznačné, o dvaaosmdesátiletém Najífovi se ví, že trpí leukemií.

Hodnota Sultánova majetku se odhaduje na 270 miliard dolarů a Sultán ho před smrtí rozdělil mezi své syny, aby v konkurenčním prostředí princů upevnil jejich politickou pozici. Realita je taková, že každý vysoce postavený princ zajistil svým oblíbeným synům významné pozice v království. Sultán zařídil svému synovi Chálidovi post ministra obrany a Chálidova nechvalně proslulého bratra Bandara vrátil do čela Rady pro zpravodajskou bezpečnost. Abdalláh zaručil svému synovi Mitábovi křeslo v čele Národní gardy. A nový korunní princ-čekatel Najíf zase zajistil synovi Mohammedovi funkci příštího ministra vnitra.

Stručně řečeno je navzdory Abdalláhovým inovacím v procesu nástupnictví otevřeným tajemstvím, že nic nezaručuje předání moci mladší generaci vůdců – ani to, že se objeví efektivní vládce. Boj o nástupnictví uvnitř rodu Saúdů už není tématem, o němž se šeptá za zavřenými dveřmi. Internet otevřel průhled na všechny pletichy, ambice a obojetnosti královské rodiny.

Saudská arábie a barely plné ropy

Příliš lačných úst a rukou

Rod Saúdů připomíná rodinnou firmu založenou v roce 1932. Ibn Saúd dokázal dobýt a sjednotit obrovské území Arabského poloostrova, dát mu název podle svého rodu a odcizit, rozdělit a ovládnout své bratrance a bratry s cílem založit skrz své syny jasnou a nezpochybnitelnou nástupnickou linii. Po Ibn Saúdově smrti dokázali jeho synové, třebaže nikdy nebyli zcela jednotní, zachovat dostatek soudržnosti, aby „udrželi firmu v chodu“. O tisícovkách princů, které zplodili, to už neplatí. Jak starší generace vymírá, nová generace se začala prát přímo před zákazníky.

Vzhledem k tomu, že poměr mezi příslušníky královské rodiny a obyčejnými občany dnes činí jedna ku tisíci (oproti jedné ku pěti milionům ve Velké Británii), je úkol řídit princovské výsady, platy a hlad po funkcích obtížnější než kdykoliv předtím. Mezi královské požitky patří doživotní úřady a nadvláda nad státní správou, které princům umožňují uzavírat kontrakty a získávat kromě platů i provize.

A tak je dnes saúdský režim rozdělený, jeho legitimita zpochybněná a sektářská napětí sílí. Příjmy z vývozu ropy navíc sice zaznamenávají boom, avšak sousední země se zmítají v revolučních plamenech.

Demonstrace v Katífu v Saúdské Arábii (10. 3. 2011)

Opačným směrem

Najíf coby korunní princ vládnoucí železnou pěstí krátkodobě zatlačí království do většího útisku, a to částečně tím, že posílí konzervativní wahhábistické duchovní a jejich místo v mocenském uspořádání země. Velkolepé finanční částky podpořené wahhábistickým dogmatem budou vynaloženy na to, aby zajistily pokoru a mlčení obyvatelstva. Zatímco Abdalláh o reformě alespoň hovořil (byť s nulovými reálnými výsledky), Najíf se sotva dokáže přimět, aby toto slovo vůbec vyřkl.

Převládajícím instinktem saúdských vládců zůstává popírání. Členové královské rodiny věří, že správcovství svatých míst islámu jim v rámci arabského světa propůjčuje zvláštní postavení a že se jich žádná revoluce nemůže dotknout. A pokud se o ni někdo pokusí, budou se řídit Najífovou radou: „Co jsme si mečem vzali, to mečem udržíme.“

Čerstvě mobilizovaná (a tím i posílená) arabská mládež se v celém regionu snaží postrčit své země k reformě a liberalizaci. Saúdská Arábie se bohužel pohybuje opačným směrem.

Titul internetových stránek Mai Yamaniové

Mai Yamani (1956) je saúdkoarabdská vzdělankyně, antropoložka. Její nejnovější kniha nese název Cradle of Islam (Kolébka islámu).

Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Video