Za osobní velké štěstí dnes pokládá třiadvacetiletá Vlasta Jordová přidělení malého bytu v městském Domě na půl cesty v Kamenné ulici ve Zlíně. V útulném příbytku s obývací kuchyní a sociálním příslušenstvím si mohla po odchodu z dětského domova začít žít svůj vlastní samostatný život.
Tuto možnost upřímně vítá také ředitelka Dětského domova Lazy Marcela Mikšovičová. "Od roku 1993 jsme pro naše děti nezískali ani jediný byt. Pokud se nemohly vrátit do svých rodin, neměly se kam odstěhovat. Dům na půl cesty je perfektní," nešetří uznáním.
Vlasta Jordová pracuje v jednom ze zlínských supermarketů. Před dvěma lety maturovala a nyní se ještě připravuje na přijímací zkoušky na vysokou školu. Uvažuje o založení stavebního spoření, aby si mohla po pěti letech pořídit už nějaké vlastní bydlení.
V Domě na půl cesty má sice nájemní smlouvu vždy jen na půl roku, ale pokud platí nájemné a byt řádně užívá, nemusí se bát, že by jí město smlouvu znovu neprodloužilo. Je zde už rok.
"Nájemné je přiměřené a velikost bytu mi zatím stačí," říká skromně. Na válendě má seřazených několik plyšových hraček. "Mám ráda plyšáky," přiznává se. Líbí se jí výhled z okna i klid této městské čtvrti.
Nemusí si v ní připadat jako cizinec, protože dětský domov, v němž strávila dvanáct let, je jen několik set metrů odtud. A když má čas, může chodit na návštěvy k ostatním obyvatelům domu.
 Po letech strávených v dětském domově má Vlasta Jordová šanci začít žít ve zlínském domě na půl cesty svůj vlastní život. "Proti dětskému domovu, kde se o nás trvale někdo staral, to byl zlom. Ale člověk se naučí," říká optimisticky. |
