Pouliční bouře, které se prohnaly Řeckem, zřejmě mají mnoho příčin, ale jednou, která se málo zmiňuje, je štěpení řecké levice na tradiční socialistickou stranu PASOK Jorga Papandrea a čím dál radikálnější frakci, která odmítá veškerou vstřícnost vůči Evropské unii i moderní ekonomice. Tento zlom různou měrou ochromuje socialistické strany napříč Evropou.
Že je tradiční levice vprostřed dnešní hospodářské krize tak netečná, je víc než s podivem. Místo aby si evropské socialistické strany v oživených pochybnostech ohledně kapitalismu libovaly, zatím se nezmohly na žádnou seriózní politickou zteč. V zemích, kde třímají moc, například ve Španělsku, jsou v současnosti velice nepopulární.
Tam, kde jsou v opozici, třeba ve Francii a Itálii, jsou rozhárané – což platí i pro německé sociální demokraty, byť ti jsou součástí vládní velké koalice. Vytlouct z krize politický kapitál se nedaří dokonce ani švédským opozičním socialistům, v zemi už sto let dominantní straně. Výjimkou je snad Velká Británie, ačkoliv protržní Labouristická strana, zformovaná Tonym Blairem, se už možná za levicovou stranu nepočítá.
Socialisté se krize se nechopili
Evropští socialisté se krize nechopili přesvědčivě kvůli svým vnitřním sporům. Jejich strany se sice zrodily jako antikapitalistické, ale všechny pomalu (větší či menší měrou) za základ ekonomiky přijaly volný trh. Navíc od roku 1991 a krachu sovětského systému levici chybí jasný model, jímž by kapitalismu oponovala.
Vzdor slovní podpoře trhu však evropská levice zůstává rozdělena vnitřním rozporem mezi svými antikapitalistickými kořeny a nedávným příklonem k ekonomice volných trhů. Je současná krize krizí kapitalismu, anebo jen jeho vývojovou fází? Tato polemika zaměstnává levicové intelektuály, učence i politiky v televizních debatách a kavárenských diskusích po celé Evropě.
Zápas o moc
V důsledku toho propukl zápas o moc. Ve Francii a Německu povstává z popela nová krajní levice, složená z trockistů, komunistů a anarchistů, aby se znovu stala politickou silou. Tito znovu oživlí duchové na sebe berou podobu Levicové strany Oskara La Fontaina v Německu a rozličných revolučních hnutí ve Francii, z nichž jedna si právě zvolila název Antikapitalistická strana. Její vůdce, někdejší listonoš, říká, že za nynějších okolností je součástí "Odporu", což je slovo upomínající na protifašistický zápas Hitlerovy éry. O jakou skutečnou alternativu ke kapitalismu tato krajní levice usiluje, zůstává ve hvězdách.
neschopnost leviceMísto aby si evropské socialistické strany v oživených pochybnostech ohledně kapitalismu libovaly, zatím se nezmohly na žádnou seriózní politickou zteč. V zemích, kde třímají moc, například ve Španělsku, jsou v současnosti velice nepopulární. |
Co mají tváří v tvář tomuto novému radikalismu, který přitahuje některé tradiční socialisty, dělat zavedení socialističtí lídři? Přikloní-li se k trockistům, přijdou o "buržoazní" stoupence; usilují-li o hledání střední cesty, tak jako SPD v Německu, Levicová strana roste. Právě v důsledku tohoto dilematu socialistické strany napříč Evropou budí dojem ochromenosti.
A ony ochromené jsou. Ostatně jen těžko se hledá nějaká přesvědčivá levicová analýza dnešní krize, která by šla za antikapitalistické slogany. Socialisté svalují vinu na chamtivé finančníky, ale kdo to dnes nedělá? Co se týče nápravných opatření, socialisté nabízejí pouze keynesiánská řešení, která teď navrhuje pravice.
Co víc by socialisté chtěli?
Jelikož cestu ke znárodňování bank, rozsáhlým veřejným výdajům, záchranným balíčkům pro průmysl a rozpočtovým schodkům ukázal George W. Bush, socialistům zbylo jen málo volného prostoru. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se snaží oživit růst protekcionistickou ochranou "národních průmyslových odvětví" a obrovskými investicemi do veřejné infrastruktury, takže co víc by socialisté chtěli? Mnozí socialisté se navíc obávají, že přílišné veřejné výdaje by mohly vyvolat inflaci a prvními oběťmi by byli jejich kmenoví voliči.
Když se k etatismu a keynesiánství obrací pravice, pravověrní stoupenci volného trhu jsou marginalizováni a antikapitalismus starého ražení vyhlíží zastarale, člověk se ptá, co vlastně může socialismus v Evropě znamenat?
konec zlatých časůOd zvolení Baracka Obamy není schůdnou cestou ke sbírání podpory už ani antiamerikanismus. Staré dobré časy, kdy trockisté a socialisté nacházeli společnou řeč při výpadech proti Spojeným státům, jsou pryč. |
Budoucnosti evropského socialismu je na obtíž kupodivu i EU. Vybudovat v jedné zemi socialismus je v současnosti nemožné, protože evropské ekonomiky jsou dnes vzájemně závislé. Poslední předák, který socialismus na vlastní pěst zkoušel, francouzský prezident François Mitterrand v roce 1981, se evropským institucím vzdal v roce 1983.
Tyto instituce, založené na volném obchodu, konkurenci, omezených rozpočtových deficitech a zdravých penězích, jsou veskrze protržní; je v nich jen málo prostoru pro doktrinářský socialismus. Právě proto je krajní levice protievropská.
Staré dobré časy levice jsou pryč
Evropští socialisté zjišťují, že je pro ně těžké se lišit i v zahraničních záležitostech. Kdysi reflexivně stranili lidským právům, mnohem víc než konzervativní strany. Avšak od doby, kdy tyto myšlenky do svých kampaní k propagaci demokracie zahrnul George W. Bush, jsou vůči nim evropští socialisté mnohem ostražitější.
Navíc bez Sovětského svazu je jen málo zahraničních snah, které by evropští socialisté mohli přivinout k srdci: Putinovu Rusku rozumí málokdo a dnešní totalitně-kapitalistická Čína je příliš daleko a příliš podivná. Od zvolení Baracka Obamy není schůdnou cestou ke sbírání podpory už ani antiamerikanismus. Staré dobré časy, kdy trockisté a socialisté nacházeli společnou řeč při výpadech proti Spojeným státům, jsou pryč.
Ideologická ochablost a rozpolcenost levice ji samozřejmě od moci neodstaví. Může si udržet posty, tak jako José Zapatero ve Španělsku a Gordon Brown v Británii. Levice nakonec může zvítězit ve všeobecných volbách i jinde, pokud se ukáže, že nová keynesiánská pravice nedokáže krizi ukončit. Platí však, že socialisté, ať už v opozici, či u moci, nemají žádnou zřetelnou agendu.
Ponaučení z Řecka však říká, že evropští socialisté by se měli obávat v prvé řadě chuti a talentu krajní levice narušovat řád. Vyprázdnění socialismu totiž má své následky. Budeme-li parafrázovat Marxe, Evropou obchází strašidlo – strašidlo chaosu.
© Project Syndicate, 2008.
