Stará „teorie domina“ v mezinárodních vztazích byla samozřejmě jen hrubým způsobem, jak zdůraznit, že různé části jakéhokoliv regionu jsou navzájem propojené. Na dnešní arabský svět by se možná víc hodilo přirovnání k šachovnici, na níž odstranění byť jediného pěšce zákonitě změní vztahy mezi všemi ostatními figurami. Dnes, kdy se protesty vrší a násobí, vlády všech arabských států na Blízkém východě a v severní Africe pravděpodobně věří, že kdyby mohly nasadit vlastní prostředky, dokážou vnitřní nesouhlas ve svých zemích zvládnout.
V Sýrii se zdá nevyhnutelné, že protest může brzy zlomit křehkou politickou nehybnost režimu. Většina obyčejných Syřanů se potýká s extrémně obtížnými ekonomickými a sociálními podmínkami včetně vysoké nezaměstnanosti, rostoucích cen potravin, omezení osobní svobody a endemické korupce. Tyto faktory se nijak neliší od faktorů, které přivedly lidi do ulic v severní Africe a na Blízkém východě. Co začalo jako protesty proti životním podmínkám, přerostlo v plnohodnotné volání po svobodě a demokracii.
Výjimečný stav od roku 1963
Režim v Damašku se podobného neklidu bojí, a právem. Nejlepším způsobem, jak se vyhnout střetu mezi lidem a bezpečnostními složkami, je proces skutečné reformy vedoucí k volbám a vzniku vlády národní jednoty. Zatvrzelá netečnost současného režimu jako by však vylučovala jakýkoliv brzký krok k tomuto cíli.
Místo toho nabízejí syrští vládci lákadla, aby zajistili, že klíčové skupiny voličů budou dál držet linii – notebooky pro učitele, dotace pro zaměstnance veřejného sektoru a prázdnou reformátorskou rétoriku. Současná situace však volá po mnohem závažnějších opatřeních. Zrušení výjimečného stavu, který v zemi platí od roku 1963 – a poskytuje režimu a jeho bezpečnostním složkám obrovské pravomoci –, by bylo symbolickým a hmatatelným krokem správným směrem.
Syrský prezident Bashar al-Assad
Pokud syrští vládci stejně jako další vedoucí představitelé v arabském světě nezačnou uznávat, že svoboda je základní lidské právo, pak se může trpělivost i těch nejnetečnějších národů povážlivě ztenčit. V severní Africe možná zafungovaly jako spouštěcí mechanismus vysoké ceny potravin, avšak rychlost, s jakou protestující upřeli pozornost k politickým reformám, zastihla všechny v nedbalkách.
Zahnat tohoto džina zpátky do lahve by bylo prakticky nemožné bez krveprolití takového typu, jakého jsme dnes svědky v některých částech arabského světa. Syrské vedení proto ví, že musí reagovat – odtud ona polovičatá reformní agenda, kterou nedávno nastínilo. Snaha vyřešit hluboce zakořeněnou zatrpklost obyvatel květnatým jazykem a vějířem dotací však připomíná snahu uhasit požár pralesa stříkací pistolí. Řešení syrských problémů musí být natolik zásadní, aby odpovídalo jejich závažnosti.
Ruch v ulicích Damašku, v popředí suvenýry oslavující syrského prezidenta (4. února 2011)
Na nás se nespoléhejte
Syrští vládci se dosud spoléhají na protiizraelskou a protizápadní rétoriku, aby ochránili sami sebe. Během protestů v Tunisu a Káhiře však byly nářky nad izraelsko-palestinským konfliktem slyšet jen zřídka. Když navíc izraelská letadla v posledních několika letech útočila na cíle v Sýrii, nepřišla od režimu žádná odpověď – a reakce se nedostavila ani ve chvíli, kdy izraelské letouny přelétaly nad prezidentským palácem.
Režim tvrdí, že je součástí „odporu“ spolu se svým významnějším partnerem Íránem. Z depeší zveřejněných na serveru WikiLeaks nicméně vyplývá, že syrské vedení sdělilo íránskému režimu, aby na ně v případné válce s Izraelem nespoléhal, protože je příliš slabé. Režim se tedy dopouští osudné chyby, pokud si myslí, že mu jeho stará taktika odvádění pozornosti bude dál zajišťovat nedotknutelnost. Právě naopak: v situaci, kdy mladí a kvalitně vzdělaní obyvatelé nemohou najít vhodnou práci, si režim vytvořil vlastní skupinu potenciálních demonstrantů, kteří si uvědomují, že vedení používá prázdné slogany, aby prodloužilo výjimečný stav a udrželo se u moci.
Syrský lid je silný, trpělivý, přizpůsobivý a vynalézavý. Rodinná a společenská pouta zůstávají při nepřízni osudu silná. Když je málo potravin, lidé se dělí. Když režim zaškrtí internet, lidé se připojují přes proxy servery.
Syřan si čte noviny v damašské kavárně (4. února 2011)
Neměli by však být nuceni k tomu, aby se protloukali. Neměli by být nuceni k tomu, aby riskovali bezpečnost, když se snaží přes internet spojit se světem. Nikdo si nepřeje, aby ulice Damašku zachvátily protesty nebo aby mezi demonstranty a bezpečnostními složkami vypukly násilné střety. Syrský lid nechce nic jiného než smysluplný dialog s režimem.
Berlínská zeď prý nepadne
Režim musí uznat, že navzdory jeho úsilí sledují Syřané události v regionu se stejným zájmem jako zbytek světa. Syrský lid se nevyžívá v násilí, avšak jakmile se stane svědkem zrození svobody, nezapomene na to snadno – a nenechá v sobě tuto zkušenost přebít státními milodary a bezduchými řečmi vzdáleného a izolovaného vedení.
Lidé tvrdili, že Berlínská zeď nepadne. Tvrdili, že Mubarak neodstoupí. A někteří stále tvrdí, že se Sýrie nemůže změnit. Sýrie se však změní a já se spolu se svými krajany modlím, aby byla tato změna pokojná a harmonická.
Ribal Asad je ředitelem Organizace pro demokracii a svobodu v Sýrii.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka; titulek a mezititulky redakční.
