Už téměř každé druhé dítě udává, že ji zažilo – tu nápadnou fyzickou, i nenápadnou duševní. Šikanu zažil od žáků i učitel v každé desáté škole.
Obranu proti ní má v ruce trio rodina–škola –stát. Selhává.
Česká škola si s agresivitou dětí neví rady. Učitelé nejsou při pedagogických studiích dostatečně na šikanu připravováni. Někde i strkají hlavu do písku: dětí je málo, školy se o ně přetahují, nechtějí proto rodiče vystrašit.
Český stát nemá dost možností, aby šikanu – ať prevencí či represí – vyléčil. Nevyužívá však plně ani ty, co má. Může dávat víc grantů pro tuto oblast, může lépe vzdělávat pedagogy, může více kontrolovat školy... Musí! Veřejná správa může lépe informovat rodiče o možnosti žalob na školu, v níž jejich dítě trpí. Každý jeden takový soud rozvířený v médiích přiměje školy, aby se pozorněji rozhlédly i po svých chodbách.
V české rodině, jakkoli je to omšelé konstatování, šikana začíná. Žádné sítě se nerodí zlé. Kde se tedy vezme primitivismus, necitlivost, sadismus, s nímž děti ponižují, terorizují okolí? Padesát dětí je ročně zabito rukou rodiče. Dvacet tisíc dětí je týráno fyzicky, až sto tisíc duševně, stovky jsou pohlavně zneužívány.
Štafeta týrání se předává doslova z ruky do ruky. Extrémy však nevysvětlí, proč odhadem půl milionu žáků a studentů je ve škole nějak trápeno .
Motivy takového chování jsou složité. Rozbité rodiny dneska nejsou výjimkou. Ani fakt, že mnoho rodičů si neudělá na děti čas. Nemají se od koho učit citlivosti, svědomí. Že to jsou banální pravdy? Jsou. Ale platí.
Stát může zařídit tvrdší represi pro nejhorší tyrany s žákovskou. Školy se mohou po něm "opičit" i vymýšlet preventivní osvětu. Ale dosud to není ani stát, ani škola, kdo děti rodí a "má".
