Vzpomínám na fantastickou solidaritu lékařů a sester ze všech oddělení a také pacientů, kteří uvolňovali svá lůžka pro postřelené a následně i zavalené z podloubí domu na libereckém náměstí po nárazu jednoho z tanků sovětských okupantů. Z náměstí odváželi mrtvé a v nemocnici začal boj o životy těch žijících. Srpen 1968 – vzpomínky, na které nelze zapomenout.
Změnu ano, ale bez vás
Tyto vzpomínky však dokážou oživit i některé jevy naší současnosti. Před několika dny při projednávání reformy veřejných financí v Poslanecké sněmovně prohlásil předseda komunistů s uštěpačným pohledem do řad zástupců demokratických stran: "Ono by to chtělo změnu, ale bez vás..."
Někdo si možná v tu chvíli vzpomněl na rok 1929 a Klementa Gottwalda a jeho zavádění bolševických manýr do tehdejšího parlamentu, já si však místo toho vzpomněl právě na srpen 1968 a sovětskou okupaci, na které generace dnešních komunistů zbaběle postavila svou kariéru, moc i přežívající vliv.
I tato okupace je dodnes de facto drží v houfu jako bizarní bratrstvo leninské nenávisti. Příští rok uplyne ož čtyřicet let od tragické události, která pomohla prostřednictvím zahraniční agrese našim komunistům udržet na další dvacetiletí jejich totalitní formu ekonomické, ekologické, morální a kulturní devastace naší země.
Po stalinské hrůzovládě padesátých let už nemuseli nikoho popravovat. Stačilo jim jen občas někoho pro výstrahu zavřít a jinak si "vystačili" s vyhazováním z práce, zákazy studia a podobnými metodami, kdy ponížený a zrazený národ dobře věděl, že sovětští vojáci nejsou v naší zemi jen kvůli družebním večírkům s českými a slovenskými komunisty.
Komunisté nezapomínají
Nevím, kolik lidí bude na to letos či za rok vzpomínat. Pro mladou generaci (k její velké škodě!) půjde asi o prázdný pojem, další se budou topit ve svých každodenních starostech, ale komunisté nezapomínají.
Oni a jejich horliví spolupracovníci z některých organizací Národní fronty přece díky okupaci prožili dvacet let pohody v tom, co by se dalo trefně charakterizovat jako "smrádeček, ale teploučko".
Dnes se však naši soudruzi se svými novými spojenci nestydí cynicky manipulovat termínem "pobyt cizích vojsk" v případě jednoho radaru, který by měl pomáhat čelit reálným nebezpečím, která budou sílit stále více.
Srpnová okupace z roku 1968 tak přežívá k hanbě nás všech. Ano, Sovětský svaz už neexistuje, jeho tanky dávno zmizely z naší země a s většinou jeho nástupnických států udržujeme vesměs korektní politické a hospodářské vztahy.
A přesto se nemohu zbavit pocitu, že dědictví srpnové okupace, které nám zbylo, je stále příliš velké – od existence silné neostalinské komunistické strany, masivního návratu pokleslé levičácké politické kultury až po to nejhorší – malověrnost, strach a pasivitu mnoha lidí, které plodí kult blbé nálady, živené některými médii ve snaze zajistit prodejnost svých produktů permanentně negativním zpravodajstvím...
Je toho mnoho, co zde zůstalo z oněch okupačních let. Nestačí proto jen na srpnovou okupaci vzpomínat s odporem a hořkostí. S tou se musíme vypořádat především důsledným odporem k jejím přežívajícím pozůstatkům. Je jich v této zemi stále ještě hodně...
