Srpnová invaze očima neznámého fotografa

Kouř vznášející se nad budovou rozhlasu, tanky razící si cestu ulicemi Prahy a zachmuřené tváře lidí, sledujících okupaci vlastní země. Síla těch zhruba třiceti fotografií, které redakce iDNES.cz získala právě v předvečer výročí srpna 1968, je patrná dodnes. Jejich původ však zůstává tajemstvím.

Posledním majitelem hromádky černobílých snímků byl zemřelý bratr Jiřího Dienstbiera Ondřej. Politik o jejich existenci neměl tušení a dozvěděl se o nich až včera z telefonátu iDNES.cz.

"Autorem mohl být kdokoliv. Fotky v prvních dnech okupace neustále kolovaly mezi lidmi. Všechno, co se nafotilo nebo napsalo, se okamžitě distribuovalo ven. Každý něco dělal, třeba psal jen hesla typu Ivane, jdi domů. Byla to doba obrovského národního vzepětí," vzpomíná dnes Jiří Dienstbier na srpnové události před devětatřiceti lety.

Jeho bratr tehdy působil jako předseda dělnické mládeže ve Vysočanech, jednoho z tisíců spolků, které se v republice objevily v průběhu reformního tání pražského jara.

Sám Jiří Dienstbier, který v té době pracoval jako redaktor Československého rozhlasu, měl úlohu jasnou. "Ani jsem neměl čas to prožívat, týden jsme běhali a hledali studia, odkud by bylo možné vysílat. Po vyklizení hlavní budovy rozhlasu se vysílalo i z Karlína nebo atomového krytu."

Dienstbier dnes s odstupem považuje celou invazi za politický debakl. "Nepodařilo se jim ani ustavit kolaborantskou vládu, ani zastavit vysílání. Sice obsadili redakce, ale noviny vycházely dál a lidé si je rozebírali v ulicích," říká.

Tu nezapomenutelnou atmosféru v ulicích měst připomínají i nalezené fotografie. Každá z nich je vlastním svědectvím, vteřinou uťatou z příběhu československé historie. Další možná leží na půdách nebo končí mezi starým papírem. Možná by stálo za to si je uchovat, než zmizí nadobro ony i pamětníci.

Jména několika mrtvých dodnes neznáme
Na záchraně vlastní minulosti se mohou podílet i čtenáři MF DNES a iDNES.cz svým vlastním příběhem nebo fotografiemi z dob invaze.

S podobnou výzvou ke spolupráci přišel nedávno i Ústav pro soudobé dějiny, který se snaží složit skládanku z životních příběhů obětí okupace. Těch bylo kolem devadesáti a podle historika Oldřicha Tůmy je totožnost některých těl dodnes neznámá. Často prý šlo o ohořelá těla nebo cizince.

"Rádi bychom získali informace, fotografie a další dokumenty od pozůstalých těchto obětí," říká Tůma o projektu, který je tak trochu schizofrenním důsledkem přijaté legislativy.

"Národní archiv totiž většinu pozůstalých zná. Přihlásili se mu před dvěma třemi lety, kdy byl schválen zákon o odškodnění obětí okupace. Nám ale archiv tyto informace dát nemůže, protože by porušil zákon o ochraně osobních dat," pousměje se historik.

Zdá se vám, že jste všechny fotografie ze srpna 1968 už viděli? Kdepak, pořád je co objevovat. Příkladem je 128 plakátů, které krátce po invazi visely na pražském Václavském náměstí. Pět dní po okupaci se rozšířila informace, že plakáty budou strženy.

Tehdy se někdo z Vojenského historického ústavu rozhodl jednat a více než stovku jich během noci z 26. na 27. srpna 1968 sňal z výloh a zdí. Nepovšimnuty pak ležely celá léta v knihovně ústavu mezi vojenskými a historickými mapami. Ví se o nich teprve teď.

Fotky pamětí invaze

Podívejte se na tyto záběry: možná jste viděli podobné snímky ze stejných míst, lišil se však okamžik a úhel záběru. Proto každý z nich přináší ojedinělé svědectví. Vypluly náhodou. Muž, který je vlastnil, zemřel a objevili je jeho pozůstalí. Řeklo by se: obyčejné fotky. Ale kolik jich leží takhle na půdách, nebo dokonce končí mezi starým papírem. Cenné historické svědectví tak mizí. Není čas pokusit se o jeho záchranu?

Třeba je máte i vy. Pokud máte doma záběry ze srpna 1968, pošlete nám je na e-mailovou adresu. Vaše autentické příběhy můžete posílat e-mailem na [e-mail] nebo na adresu redakce iDNES.cz, Anděl Media Centrum, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Příští rok z příspěvků připravíme u příležitosti 40. výročí okupace sborník.