Téměř hmatatelný byl smutek v rybářském městě Negombo, které je centrem srílanské katolické komunity, a proto se mu také přezdívá „Malý Řím“. Na domech poblíž kostela svatého Šebestiána, jednoho z terčů sebevražedných atentátníků, povlávaly bílé vlaječky na znamení toho, že za okny oplakávají některou z obětí.
Právě v tomto kostele roztrhaly bomby nejvíc účastníků velikonočních bohoslužeb – nejméně 110.
Hrůza a šok však v úterý panovaly i v ostatních křesťanských komunitách na ostrově. Místní stoupenci Krista jsou sice už dlouho zvyklí na všelijaké ústrky, útoky kameny na shromážděné věřící nebo hanlivě pomalované svatostánky, tak strašlivý úder v podobě bombových útoků si však nikdo nedovedl představit ani v nejdivočejších snech.
Ironií osudu přišel krvavý útok – alespoň současný stav vyšetřování tomu nasvědčuje – od muslimských fanatiků. Ti jsou přitom na Srí Lance jen o něco málo početnější než křesťané a obě komunity trpí pronásledováním od extrémně nacionalistických buddhistických organizací, které v nich spatřují cizorodý prvek z koloniálních dob a rády by je dostaly ze země.
Na Srí Lance jsou sice rasy a náboženství propleteny jako klubko pestrobarevných nití, v pozadí napětí a občasných výbuchů násilí však tkví sílící víra, že „opravdový Srílančan je buddhista“.
Právě Negombo, v němž katolíci tvoří většinu obyvatel, bylo v rámci Srí Lanky dáváno za vzor mezináboženského soužití. Kostely, buddhistické a hinduistické svatyně i mešity si na rozdíl od jiných míst na ostrově navzájem nevadily. Teď se mnozí bojí, že se zdejší tolerancí je konec. „Věřím, že my křesťané prokážeme silnou vůli a nesnížíme se ke mstě,“ uvedl včera kardinál Malcolm Randžít.
Nedělní smrtelné hrůzy na Srí Lance každopádně ukázaly, jak snadno lze narušit náboženský smír v zemích, v nichž oslabuje sekularismus a naopak vzrůstá přitažlivost politiky založené na etnické a náboženské identitě.
Nárůst nacionalismu
Právě to se děje na mnoha místech světa, nejlidnatější Asie není výjimkou. V mnoha zemích, v nichž tvoří křesťané marginální menšinu, se tak – obrazně řečeno – mohou i dnes cítit jako v těžkých dobách starého Říma. Křesťanská víra je napadána militanty, ale i politiky zejména na jihu a jihovýchodě nejlidnatějšího kontinentu.
Pravdou je, že občas na sebe křesťané přivolají hněv stoupenců „domácích“ věr přehnanými misijními aktivitami. Například v Indii se svého času hovořilo o tom, že si křesťanské církve kupovaly „duše“ chudých hinduistů za pár pytlíků rýže.
V Indii se nacionalistická vládnoucí strana premiéra Módího veze na vlně hinduistického revivalismu a menšinové muslimy a také křesťany staví na vedlejší kolej. V Indonésii a v Bangladéši sahají tradičně umírnění muslimští politici k tvrdším postojům, aby si naklonili konzervativnější voliče. Doplácí na to v první řadě místní křesťané, neboť radikální islámské duchovenstvo obvykle požaduje pronásledování náboženských menšin.
Strůjcem útoků na Srí Lance je radikální klerik Haším |
Druhořadými občany se cítí většina křesťanů v Pákistánu. Tisíce tamních konvertitů uprchly do Thajska a obávají se, že by mohli být kdykoli deportováni.
Jsou ale i státy, kde pogromy na křesťany nemají s fanatickým islámem nic společného. Jde vesměs o totality komunistického typu. Laos, Čína, Vietnam. Zvláštní kapitolou pak je Severní Korea. Tam „odhalený“ aktivní křesťan putuje bez řečí do pracovního tábora.
Jak vidno, být křesťanem není v některých krajích bez rizika. To mnohde dokonce stoupá. Někdy jde o holý život.
Současným nárůstem nacionalismu a politiky založené na prosazování většinového náboženství nejsou samozřejmě ohroženi jen křesťané. Například v Myanmaru zorganizovali buddhističtí generálové děsivou genocidní kampaň proti muslimským Rohingům.
