V baště povstalců proti libyjskému diktátorovi Muammaru Kaddáfímu v Benghází funguje provizorní mediální centrum. Budova, která připomíná vyhořelý squat, poskytuje západním novinářům technické zázemí. Shromažďuje se tam i nasbíraný materiál a aktivisté tam plánují, jak a které zprávy z bojiště v osvobozených městech zveřejňovat.
Zašlé stěny žurnalistického centra pokrývají slogany a hesla vášnivě vyzývající k osvobození severoafrické země, která už 42 let nepoznala vládu nikoho jiného než plukovníka Muammara Kaddáfího. "Historii přepíšeme vlastní krví na svých hrudích," hlásá revoluční patos jednoho z transparentů.
Kaddáfí jako ďábel, Hitler i sionista v jedné osobě. Povstalci se na diktátorově protrétu vyřádili
Karikatury Kaddáfího na demonstraci v Benghází
Libyjská lidová tvořivost v akci - Muammar Kadáfí jako král pekelníků
Bezprostředně po začátku povstání proti Kaddáfímu se na východě země, kde revolta vypukla, začaly jako houby po dešti objevovat nelichotivé portréty a karikatury osmašedesátiletého diktátora.
Libyjci se chopili propisek, per, tužek, barev, sprejů a dali jasně najevo, co si o "věčném vůdci libyjské revoluce" myslí. Kaddáfí se na plakátech a transparentech objevuje jako pes, opice, ďábel, nacista i stoupenec Izraele.
"Pes je v islámu společně s prasetem považován za nečisté zvíře. Nadávka špinavý pse je pokládána za nejurážlivější. Opice nemá zvláštní symboliku, ale v arabském světě byla dost často používána k označování Izraelců, sionistů. Občas jsou takto označováni černí Afričané," vysvětluje symboliku protestů arabista Jaroslav Bureš
Tyranský diktátor. Libyjec ukazuje karikaturu Kaddáfího ve městě Nalut (1. března 2011)
Povstalci s oblibou parafrázují plukovníkovy nabubřelé tituly. Kaddáfí se jako samozvaný sjednotitel Afriky například s oblibou nazýval "Král všech Králů". Na jedné z pouličních malůvek v ulicích Benghází je posměšně nazýván Opicí všech opic, na dalších transparentech povstalci jeho kadeřavou hlavu korunovali ďábelskými rohy a titulovali ho Králem pekel.
Karikatury kreslili už dávní Egypťané
Pokud se řekně islám a karikatura, většina lidí si představí bouřlivé protesty proti karikaturám proroka Mohameda. Přestože náboženské motivy jsou arabském světě tabu, zesměšňující malůvky mají na Blízkém východě a v severní Africe dlouhou tradici.
"První obrázky, které měly charakter karikatur byly objeveny už v hrobech faraonů. Islám však zakazoval zobrazování lidských bytostí a skutečný rozvoj politické karikatury proto můžeme vystopovat až od počátku 20. století. Cenzura a autoritativní vládcové ale způsobili, že karikaturisti museli vybírat přijatelná témata," říká Bureš.
Podívejte sena ukázky revoluční tvořivosti     |
"Akceptována byla kritika Izraele a USA, která se stala vděčným tématem zvláště u palestinských karikaturistů. Letos ale padly veškeré zábrany a směšné, kritické karikatury domácích vládců se objevily na velkých demonstracích v Káhiře, Saná i v Libyi," vysvětluje vývoj komického žánru na Blízkém východě arabista.
Oprášená vlajka monarchie
Neopomenutelným symbolem libyjské revoluce je stará monarchistická vlajka země. Prapor tvoří vodorovná rudo-černo-zelená trikolora. Prostřední černý pruh je dvakrát širší než ostatní a svítí z něj bílý půlměsíc a pěticípá hvězda. Vlajka inspirovaná osmanskými vzory poprvé zavlála v roce 1950 nad východní provincií Kyrenaika, kde v polovině února povstání proti Kaddáfímu vypuklo.
V roce 1951 získala Libye nezávislost na Itálii a monarcha Idrís z vlajky východního regionu udělal státní symbol. Když se moci chopil mladý plukovník Kaddáfí, používání staré vlajky zakázal a v roce 1977 zavedl novou - čistě zelený prapor, který měl vyjadřovat oddanost Libyjců islámu. Byla to jediná státní vlajka na světě sestávající pouze z jedné barvy a postrádající jakékoliv další detaily.
Vlajka libyjského království se nyní stala nepostradatelnou součástí výbavy povstalců. Kdo ji neměl schovanou na půdě, rychle si ji spíchl z několika prostěradel. Prapor zdobí protiletadlová děla, domy, ploty i auta. Podobně je tomu i v případě dalších arabských zemí, které zachvátila revoluční nákaza.
Liga revolučních umělců
Arabové jsou velcí nacionalisté a nadšení fangličkáři. Vydat se v Jemenu, Bahrajnu, Tunisku, Egyptě či Alžírsku na demonstraci bez státní vlajky je v podstatě nemyslitelné. Vlna revolučního vlastenectví je také dobrým zdrojem příjmů pro pohotové podnikavce.
Karikatura Muammara Kaddáfího v Benghází
Kaddáfího karikatury v mediálním centru povstalců v Benghází
Součástí ikonografie rebelů je i libyjská vlajka z časů monarchie
Na káhirském náměstí Tahrír, které bylo 18 dní centrem protestů proti prezidentovi Husní Mubarakovi, se podle BBC rozvinul samostatný hospodářský systém a prodej vlajek a klobouků v národních barvách byl jeho důležitou součástí. Za velkou vlajku demonstranti platili 5 egyptských liber (přibližně 15 korun).
V srdci egyptských protestů se scházeli také egyptští malíři, básníci a dramatici, kteří se rychle zorganizovali v hnutí nazvaném Liga revolučních umělců. Utábořili se vedle polní kliniky sídlící v zabrané pobočce rychlého občerstvení KFC a dnem i nocí produkovali básně, karikatury, divadelní hry a kresby inspirované Mubarakovou třicetiletou vládou.
"Během osmnácti dní se nám podařilo provést největší povstání na světě. A jak jsme to dokázali? Uměním a krví. Namalovali jsme ideje národa," řekl tři dny po odstoupení Mubaraka listu The Los Angeles Times zakladatel uměleckého městečka Zakí Chelfa.
Skupina herců na náměstí pravidelně přehrávala prostý a velmi názorný divadelní kus. Pojednával o Mubarakovi, jeho viceprezidentovi a ministrech, kteří žadoní o setrvání u moci, zatímco lid jako jeden muž táhne za provaz, aby je odstranil.
Demonstranti měli pro Mubaraka jasný vzkaz: Odejdi!
Mubarak na karikatuře demonstrantů v centru Káhiry
Graffiti oslavující egyptskou revoluci z 25. ledna v centru Káhiry
Na jiném místě seděli na zemi básníci a svá revoluční pořekadla přenášeli z hlavy přímo na asfalt, takže si je mohli kolemjdoucí snadno přečíst. "Lékaři pomáhají zraněným, umělci zase namalují transparent, kterého se protestující chopí. Každý přispěje svým dílem," řekl LA Times jeden z egyptských umělců.
Umělci nenáviděného autokrata často zpodobňovali jako faraona či sfingu. "Hlava sfingy symbolizuje věčný despotismus. Faraon zase předislámskou dobu nevědomosti, barbarství, pohanství, despotismu a útlaku. V souvislosti s egyptskou revolucí má ale toto označení Mubaraka vyvolat představu silného, despotického, autokratického panovníka, který jedná mnohdy v rozporu s islámskou etikou a skutečnou potřebou vlastních občanů," vysvětluje Bureš.
Hořící diktátoři a galerie mučedníků
Nedílnou součástí revolučního folkloru jsou i figuríny nenáviděných diktátorů, na kterých si Arabové mohou zchladit žáhu.
Amatérsky vyrobení panáci představující Kaddáfího visí z kandelábrů ve městech na východě Libye a demonstranti v Egyptě po vypuknutí nepokojů na nejednom náměstí s nelíčenou radostí zpopelnili figuríny představující dvaaosmdesátiletého Mubaraka.
Kromě jasně určených nepřátel v postavách dlouholetých despotů mají arabské nepokoje i své hrdiny. Nejčastěji jsou to demonstranti, kteří v boji za svobodu přišli o život a vysloužili si tak místo v revoluční Valhalle. V Káhiře i Manámě tak můžeme najít takzvané Zdi mučedníků - pouliční galerie s portréty a příběhy lidí zabitých během protestů.
Egypťané si prohlíží portréty zabitých demonstrantů na káhirském náměstí Tahrír
Obyvatelky Manámy obhlížejí bahrajnskou Zeď mučedníků
Mubarakova figurína se houpe na káhirském kandelábru
Revolta šířící se arabským světem si záhy po svém propuknutí osvojila širokou škálu propagandistických nástrojů, kterými šíří své ideje. Lidová tvořivost má na manifestacích nezastupitelné místo, přestože se její role v každé zemi trochu liší. V Káhiře recykluje protiizraelské nálady, v Manámě propaguje šíitskou emancipaci.
Na rozdíl od nastrojených demonstrací na podporu zkostnatělých režimů dodává revoluční folklor protivládním protestům od Tuniska po Bahrajn atmosféru živočišnosti a bezprostřednosti. Vyjadřuje sílu lidí, kteří ví, za co bojují.
