Ač byl rodem Švýcar a vyrůstal ve Vídni, kostkový nápad se mu v hlavě zrodil v jihomoravských Dačicích. Můžeme ho tedy považovat za náš? Snad.
Do Dačic přišel Jakub Kryštof Rad v roce 1840, aby zachránil upadající rafinerii cukru, kterou tam sedm let předtím zřídili a vedli bratři Tomáš a František Grebnerovi. Jako první na Moravě tehdy zpracovávala třtinový cukr dovážený přes jihoevropský Terst. Původně si vedla dobře, dokonce citelně pozdvihla hospodářskou situaci města, ale finanční potíže se přece jen dostavily a přinutily ji hledat nového ředitele.
Jedenačtyřicetiletý Vídeňan, který nabídku přijal, se takřka obratem pustil do slibných inovací. Už následující rok přistavěl k původní budově na dnešním Palackého náměstí další prostory, zakoupil nové stroje a v dalším roce zavedl široko daleko první parní stroj.
Za kostkou cukru hledejte ženu
A nakonec vynalezl kostku cukru. Tedy vynalezl... Za nápadem, který ho proslavil, prý stála žena. Alespoň tak to traduje zdejší oblíbená historka. Juliana Radová byla zřejmě energická žena, ostatně její manžel ji zapojil do výroby kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády, kterými rozšiřoval repertoár rafinerie. Jednoho dne údajně přišla za svým mužem, pod nos mu strčila ovázaný prst a stěžovala si, že se v kuchyni zranila při sekání cukru, který chystala ke kávě.
Správná rozhodnutí slavných ČechůKostkový cukr přinesl svému vynálezci Jakubovi Kryštofovi Radovi (1799-1871) nejen světovou slávu, ale i 12 tisíc zlatých, za něž svůj patent rafinerii, kterou řídil, prodal. |
Ten se tehdy dělal ve tvaru homolí, bochníků nebo jakýchsi klobouků, z nichž se pracně odděloval sekáčkem. Kdo to někdy zkusil, ví, jak tvrdý umí ten sladký materiál být a jak neelegantně vyhlíží drť, která se z něj bušením vytěží.
Jedna z verzí historky dokonce tvrdí, že to byla sama paní Juliana, která při obědě přišla s návrhem čehosi šikovnějšího než homole, snad kostiček. Těžko říct, faktem zůstává, že se Rad úkolu rychle zhostil.
Už na podzim manželku podaroval balíčkem s 350 bílými a červenými kostkami, v lednu 1843 získal na jejich výrobu patent a na podzim téhož roku je začal v Dačicích vyrábět pro trh pod názvem čajový cukr či také vídeňský kostkový cukr.
Podstatou jeho chytře jednoduchého vynálezu byla mosazná mřížka se 400 okénky. Do mřížky ležící na měděné podložce se nasypala cukrová moučka, lisem se stlačila, kostky se vytlačily na dřevěnou desku a nechaly se dvanáct hodin schnout. Vyráběly se o hranách 1,2 nebo 2 centimetry a prodávaly se v balíčku o 250 kouscích.
Nebyl to první Radův vynález, už v roce 1836 se snažil prosadit s optickým telegrafem, ale zatímco ten neuspěl, dačickým nápadem proslul i za hranicemi. Dodnes, byť v technicky dokonalejší verzi, je základem výroby kostkového cukru v celém světě.
V roce 1844 rafinerie přešla od třtinového cukru k řepnému. Dačice však neležely v ideální řepné oblasti, dovoz suroviny se prodražoval, a tak začala navzdory úspěšným kostkám znovu stagnovat. O dva roky později ji Rad opustil, a o devatenáct let později byla uzavřena, její budovy srovnány se zemí. Dnes tu stojí kulturní dům.
Dačice však nezapomněly. V roce 1983 byl slavné kostce odhalen v parčíku u kostela sv. Vavřince pomník nesoucí typický kvádr. Je ovšem ze žuly, nikoli z cukru.
