Když v roce 1900 v pouhých jedenašedesáti letech zemřel, přišla mu na pohřeb většina ze čtyř tisíc zaměstnanců jeho podniku a průvod mířící z tovární haly na Mikulášský hřbitov s pohnutím sledovala celá Plzeň.
Zanechal po sobě nejen pověst velkého pracanta, výborného technika, manažera, obchodníka a nekompromisního šéfa, ale hlavně prosperující firmu, jaká v tehdejší Evropě měla málo konkurentů.
Když se chytře vsadí na ocel
Kdo ví, jestli sám tenkrát na začátku dostatečně tušil, jakou šanci mu osud a 19. století přichystají. Ale možná se pleteme, v roce 1839, kdy se narodil, už průmyslová revoluce jela na plné obrátky. Dá se tedy pochopit, proč se rozhodl opustit rodinnou lékařskou tradici a studovat strojní inženýrství. Nejdříve v Praze, pak v německém Karlsruhe, odkud se vydal na praxi po průmyslových podnicích západní Evropy a zamířil i do USA.
Správná rozhodnutí slavných ČechůEmil Škoda (1839–1900) Rád vítal i tzv. kritické zakázky, do kterých se jiným nechtělo a jejichž kvalitním zvládnutím se snažil předstihnout konkurenci. |
Jeho plány ovšem v roce 1866 přerušila prusko-rakouská válka, za které ho z Německa vrátili jako nežádoucího cizince šupem do rodné Plzně. A právě tehdy mu otec sehnal místo vrchního inženýra ve strojírně hraběte Valdštejna. Traduje se, že tam nešel s valným nadšením, ve srovnání s tím, co viděl ve světě, mu to muselo připadat jako větší dílna.
Jenže záhy se chytil a snažil se přimět majitele strojírny k modernizaci, bez které, jak už věděl, nebude mít v rostoucí konkurenci šanci. Valdštejnovi se do toho moc nechtělo, a tak se Škoda v roce 1866 rozhodl k odvážné akci. Firmu s pouhými třiatřiceti dělníky prostě koupil. Hraběti se zavázal splatit 100 tisíc zlatých v hotovosti a více než 160 tisíc zlatých dodávkami pro jeho hornické podnikání.
Na plat třicetiletého inženýra to byla příliš velká částka, ale naštěstí vypomohli otec a strýc. Emil Škoda se tedy mohl pustit do plnění svého projektu.
Následující rychlý vzestup se vlastně dá shrnout takto: Postupně vyrostla nová strojírna, slévárna, kovárna, ocelárna, vlastní železniční trať, počet dělníků se ze tří desítek rozkošatil na čtyři tisíce a k nim přibyly na dvě stovky techniků.
Původní program na výrobu zařízení pro cukrovary, pivovary a lihovary Škoda rozšířil o zařízení pro doly, hutě, válcovny oceli a také o ocelové komponenty pro velké námořní lodě. Škodova velmi kvalitní ocel se brzy vyšvihla na evropskou špičku a množstvím produkce zaostala pouze za slavným německým Kruppem.
Ostatně velkým impulzem pro rozvoj podniku se stal už počátkem 70. let 19. století prusko-francouzský vojenský konflikt, který Škodu utvrdil v tom, že právě ocel, používaná mimo jiné ve stále dokonalejších zbraních, má velkou budoucnost. K tomu samozřejmě připojil vlastní velmi plodnou zbrojovku.
Zemřel v srpnu 1900 ve vlaku poblíž štýrského Selzthalu, ale ještě půl roku před tím, na samém konci 19. století, přeměnil svoji firmu v akciovou společnost Škodovy závody. Jejich největší devízou nadále zůstal světový zvuk a pověstná kvalita výroby, na kterou si zakladatel slavné značky tak potrpěl.
P. S. Dnes si slovo Škoda spojujeme hlavně s automobily, přesto sám podnikatel nikdy takovým autem nejel. Až čtvrt století po jeho smrti firma koupila mladoboleslavskou továrnu Laurin a Klement a teprve v roce 1926 z ní vyjel vůz se škodováckým znakem.
