Babka temu pravila Vše svatych a ja sem temu dycki něrozuměl. Jake vše? Tuž či svati měli vši? Mama mě dycki chrapla po hlavě, ať se z babki něrobim srandu, bo ja sem se ptal v taku něvhodnu dobu, jako přyklad v plne stare bedni, co eště tenkrat jezdila.
Jak sme potem dorazyli na řbitov, přypadal sem se dycki jak v bludišťu. Nikdy sem něchapal, jak ten rodiny podzemni kvartyr možu naši najsť hned napoprve. Raz mi hned za branu tata pravil, že vyhlašuje děcku sutěž o žvykačku Pedro a že ju vyhraju, jak je dovedu k našemu hrobu. Jak sme po štvrhodině byli zpatki u brany, cela familija pochopila, že ze mě oryjentačni běžec asy něbudě.
Naši se dycki mysleli, že mi zrobja radosť, jak pujděme zasvitiť co nejpozdějši večer, jak už budě tma. Tuž ono to ma cosyk do sebe, ty blikacy male světla sviček, co se kruťa ve větru. Děcka na to čuča jak na vanočni stromek a oči jim sviťa. Akurat bystě něsměli mět mamu, kera za burdel v obyvaku, nebo rozhazanu aktovku vyhrožovala "Nezlob mě bestyjo, bo tě necham sameho na řbitově!". Eště že ty navštěvy byly enem jedenkrat za rok.
Semtam sme tam aji potkali synki od nas ze třydy. Spominam, jak sme se raz ve štyrech hrali na schovku mezy tymi mramorovymi deskami. Mama mě tenkrat zvalila jak obili cepem, bo jednu staru babku malem šlak trefil, jak davala kvitka na hrob svojeho chlopa a ja sem naraz vyskočil a zařval směrem k synkam "Piki piki za sebe".
Tež spominam na Michala, s kerym sem seděl v lavicy, kery zabludil do te budovy, kaj se vystavuju mrtvi. Tenkrat tu schovku vyhral, bo sme ho našli až za hodinu sedět vedle teho vchodu v křaku, zeleneho jak Sevak. Mistni udržbař byl asy velki srandysta, bo na ňho bafnul až se synek ucvrnknul. Řek nam to ale až druhi den ve škole, bo zbytek dňa němoh mluvit.
Jak sme tam pozdějši pochovali babku, chodil sem semtam za ňu povykladať, co noveho, jak mi idě škola, jak mi nějdu roby a ine pindy. Pobyl sem tam dycki tak pulhodiny a bylo mi fajně, jak by babka eště žila. Ani mi němusela odpovidať. Babka byla dycki fajna.
Včil je to ine. Ludě přyjedu autami až před řbitov a kdyby mohli, zajedu až k rodine hrobce, nakupja u stanku jakesyk to kvitko, čim věči tym lepši, aby ich zbyla časť familije, kera přyjdě indy, něpomluvila, smetu stare svički, zapala nove a vala pryč. Na rok pokoj. Letos sem tam potkal dokonce paru něšťasniku aji s čoklami.
Ale tym, co tam spočivaju, to stejnak može byť jedno, no ni? Tuž klidne spani, babi...
