Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Spisovatel Ota Filip účtuje se svými hříchy

  9:01aktualizováno  9:01
V Bavorsku žijící spisovatel Ota Filip představuje novou knihu Osmý čili nedokončený životopis. Píše v ní o svém životě v Česku i Německu a zpovídá se také z hříchů, na něž tvrdě doplatil. Poté, co v roce 1998 vyšlo najevo, že udal své kolegy, spáchal jeho syn sebevraždu. Smrt syna je však jen jedním z momentů jeho nové knihy.

Spisovatel Ota Filip | foto: Monika TomáškováMF DNES

Ten osud stojí opravdu za to. Rodák z Ostravy Ota Filip napsal 12 románů a vystřídal ještě větší počet zaměstnání. Získal i slávu: V Německu vycházejí jeho knihy v nákladech desítek tisíc výtisků.

Ale také toho stihl v životě hodně prohrát: Podlehl tlaku a v padesátých letech osudově zradil své kamarády z PTP (pomocné technické prapory). V roce 1998 vysílala bavorská televize dokument, v němž ho obvinila ze spolupráce s StB a také z vyzrazení připravovaného útěku pěti spolubojovníků z PTP na Západ. Tito mladí muži pak museli pochopitelně do vězení.

Po odvysílání dokumentu jeho syn, profesor matematiky na univerzitě v Bochumi, spáchal sebevraždu. Poté začal Filip psát své románové vzpomínky. Nyní vychází Osmý životopis. „Musíte se s tím vším nějak vypořádat... Pochopitelně je to bolestné,“ říká Filip. Zapomenout nemůže. To je důvod, proč píše.

Zdá se, že svým psaním pořád účtujete s minulostí. Není to tak?
Je. Jsem katolík, měl bych se zpovídat. Ale zpověď do ucha kněze by mne neuspokojila, takže se zpovídám tím, že moje hříchy (ale i nehříchy) napíšu takto ve formě románové zpovědi...

Proto jsou vaše nejlepší knihy právě ty životopisné?
Já vám dávám za pravdu, že si nejvíc považuji těchto knih. Jeden německý kritik o mně napsal, že jsem monotematický. Že se nemohu odpoutat od Ostravy, vlasti... Možná to tak opravdu je, že čím jsem starší, tím víc mne fascinují léta strávená v Česku.

Nejsou ty životopisy pro vás jakousi formou terapie?
To slovo „terapie“ se mi nelíbí, ale je to osvobození. Možná od věcí, které člověka tíží...

Před čtyřmi lety jste mi v rozhovoru řekl: Před minulostí nelze utéct. Platí to stále?
Že by mne minulost přímo pronásledovala, to se nedá říct, ale je zažraná ve mně. Ano, musíte se s tím nějak vypořádat.  Pochopitelně je to bolestné. A mně usnadňuje situaci, že o tom můžu psát. Ne, že bych měl přímo radost, ale zažívám pocit jakéhosi uvolnění.

Napsal jste poslední velké životopisné romány: Sedmý a Osmý životopis. V prvním mimo jiné popisujete zradu na nešťastných spolubojovnících z PTP a ve druhém smrt svého syna... Máte dnes už čistý stůl?
Vše, co jsem mohl, jsem vypsal. Možná jsem to mohl psát formou střízlivou, realistickou, ale jsem vypravěč, volil jsem formu románovou.

Napsal jste, že každý bude muset své hříchy nést celý život... Které jsou vlastně vaše největší hříchy?
Těžko je kvalifikovat. Ten nejtíživější pocit, to je to moje selhání, když jsem byl u těch pétépáků, nedokázal jsem se vzepřít. Buďto jsem byl málo zkušený, nebo slabý... Nevím... To ostatní mne ale už jen jaksi převálcovalo...

Máte na mysli i situaci, kdy jste podlehl StB a připojil se ke komunistické propagandě v československé televizi? Vystoupil jste v pořadu, který odhalil takzvané „rejdy zaprodaných spisovatelů“...
Člověk na počátku sedmdesátých let zažíval období, v němž vrcholila normalizace. Projevovalo se to v takových absurditách, kdy se každý cítil opravdu jako mezi mlýnskými kameny. Snažil jsem se zachránit sebe, děti. Nesl jsem za ně odpovědnost. Pokoušel jsem se zachránit je tak, jak to bylo možné. Že to nebylo úspěšné a stalo se z toho zklamání, to si člověk uvědomí až později. Ale v tom strachu zachraňuje, co se dá...

Jak je vlastně těžké se dnes k těmto osudovým okamžikům znovu vracet?
Nemám obtíže se vracet. Ptáte se otevřeně, já odpovídám. Také otevřeně. Samozřejmě příjemné to není, ale zábrany nemám. Raději bych mluvil o věcech příjemnějších. Ale ty nepříjemné nemůžete nechat být. Musí je člověk akceptovat jako součást svého života... Nejdou vyřadit... Usnadňuje mi to ta schopnost, že o tom dovedu napsat. Bylo by těžší, kdybych to musel někde nějakým koktavým hlasem vysvětlovat.

A jak vlastně můžeme nazvat to, co jste udělal? Selhání? Zbabělost?
Měl jsem strach. Ale ne o sebe, o svou rodinu... Ne, že by se člověk chtěl vykroutit. Zachraňoval jsem rodinu způsobem, který jsem považoval za jediný možný. Tehdy jsem nevěděl, že jsou i jiné způsoby... v tom obrovském tlaku.

Někde píšete, že život je velká sviňa. Cítíte to tak?
Dějiny jsou velká sviňa. To jsou. Kdybychom šli oba do kostela a modlili se k pánu Bohu, aby se něco změnilo, tak Bůh ty prosby nevyslyší. Jsme těm dějinám vydáni napospas. Můžeme dějiny uprošovat, protestovat proti nim, kořit se jim. Ale mám nepříjemný pocit, že naše jednotlivé osudy jsou těm dějinám trošku lhostejné.

Litoval jste, že jste se narodil právě ve střední Evropě a zrovna mezi válkami?
Vemte si Ostravu. To bylo fantasmagorické město: byl to kotel, v němž se vařilo napětí. Žili tam Poláci, Češi, Němci, Slováci, Židé. Pro Kristovy rány... Proč jsem se nenarodil raději někde v Toskánsku, Kalifornii? Proč v tom středisku napětí, které vyvrcholilo druhou světovou válkou, pokračovalo komunismem a které nás všechny poznamenalo?

Kdyby nebylo odhalení německé televize, přiznal byste se ke své minulosti?
Určitě bych k tomu dospěl. Kdo by ale o tom chtěl rád mluvit? Já nejsem zcela nevinen, ale v tom filmu šlo i o něco jiného, o vyřizování účtů. Také jsem tam odmítl vystoupit.

Pátral jste po své minulosti v archivech?
S velkým překvapením jsem tam našel jména českých exulantů, kteří donášeli na mne. Ty lidi jsem osobně znal. To nebyl nějaký Minařík, o kterém to dávno všichni vědí. Byli mezi námi lidé, o kterých jsme až do poslední chvíle neměli tušení. Ale to si oni musí vyřídit sami se sebou...

Ptají se vás čtenáři v Německu na éru komunismu?
V dubnu mám v Norimberku čtení a přednášku o takzvaném Vítězném únoru 1948. Ale myslím, že toto téma je už dvacet let pryč. A také neočekávám, že posluchačům řeknu něco překvapujícího, co by sami nevěděli. Němci sami mají dnes své starosti s bývalou NDR, ta je zajímá víc. Český komunismus je spíš předmětem zájmu odborné veřejnosti.

A jak je v Německu živá otázka sudetských Němců?
Německou veřejnost to už nezajímá. V Bavorsku žije přes tři miliony sudetských Němců a je to politický kapitál pro tamní stranu CSU. Tito lidé budou tuto stranu volit. Je samozřejmě fakt, že sudetští Němci se v Bavorsku podíleli na ohromném hospodářském vzestupu. A také se chtějí podílet na politickém životě, to je pochopitelné a to se jim také musí připustit. Ale aby byli středem zájmu sdělovacích prostředků, to ne. Tato doba pominula.

Podobají se sudetští Němci nám?
Nejen oni, ale i Bavoráci. Já jim říkám – až budete mluvit česky, budete úplně normální. Oni jsou nám mentálně velice příbuzní. Ty tisícileté styky asi působí dodnes. A na druhé straně si uvědomme, že ta tolik kritizovaná germanizace v minulosti nepřicházela ze Saska či Bavorska, ale z Rakouska.

Jsou nám Bavoři bližší než Rakušané?
Myslím, že ano. Rakušané k nám mají stále jakýsi vztah vyšší buržoazní třídy. Kdekdo mi tam řekne, že měli doma českou kuchařku či krejčího. Bavorák by nesrovnával Čecha s krejčím či kuchařkou. Bavoráci nám nevyčítají, že jsme rozbili Rakousko. Ten vztah s Bavory je otevřenější. V Rakousku často slyšíte, že Československá republika vznikla nelegálně. Přitom když se to tak vezme: který stát vznikl legálně?

Před čtyřmi lety jste řekl, že až se Česko zkonsoliduje a přestane řešit ekonomiku a členství v EU, přijde otázka komunistických a bolševických zločinů na přetřes. Je to teď?
Osobně si myslím, že ještě ne. Přál bych si ale, aby to přišlo. I v Německu ta reflexe na nacismus přicházela se zpožděním více než třiceti let. Když jsme přišli do Německa (v roce 1974), neměli jsme tam šanci se ze sdělovacích prostředků dozvědět, co nacismus všechno způsobil. Ta diskuse, práce v archivech, to vše se oživilo později. Je velice otevřená, i když opožděná. Takže situace musí uzrát. Podívejte se ale i na opačnou stranu:  Rusko je nedotčeno... Diskutuje se tam o roli KGB? Ne. Ale i tam to jednou přijde.

Co říkáte přijetí své knihy v Česku? Z některých recenzí se zdá, že literární kritici sice oceňují literární styl, ale do hodnocení promítají vaše morální prohřešky...
Co mají dělat? Tyto texty k tomu vybízejí. Asi bych sám postupoval stejně. Já psal recenze pro přední německé noviny Frankfurter Allgemaine Zeitung. Pak jsem ale propadl cynismu – kdybyste mi řekl, který autor píše pro které noviny, řeknu, co napíše. Vím už, jak to funguje.

Jak dlouho jste na posledním, Osmém životopise pracoval?
Čtyři roky. Shromažďoval jsem materiál, napsal jsme čtyři verze této knížky, poslední je pátá. Všechny verze jsou přístupné v Bavorské státní knihovně se svolením mým, nebo dědiců. Vemte si, co je za tím práce. Každý příběh je podložen archivem. Ověřoval jsem si citáty a jména. Data, ta jsem si nepamatoval, ale dohledal. Paměť mám dobrou, ale ne dokonalou.

Co je poselstvím vašich knih? Že bylo těžké vůbec v této zemi žít a nezaplést se s režimy? Že člověk udělá chybu a tu nejde vzít zpátky?
Když jsem psal, byl to spontánní proces, osvobozující výpovědi. Takže odpovídám vlastně dodatečně. Ale dnes bych si přál, aby to bylo varování před totalitními režimy, aby měl člověk odvahu se vzepřít...

Autor:


ROZSTŘEL: Kontrolovat Babišovu práci by bylo náročné, řekl expert na plagiátorství

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Hasiči ukončili prohledávání sutin v nestabilní budově v centru Prahy

Při záchraně hasiči používají sací bagr na sutiny. Budova je podle statiků...

V Praze 1 poblíž Národní třídy se v úterý před polednem propadla klenba stropu opravovaného domu a trosky zavalily...

Chlapec z vláčku předčasně vystoupil, popisuje tragédii majitel Šiklandu

V zábavním areálu Šiklův mlýn spadl 5letý chlapec pod kola vláčku (14. 7. 2018).

Chlapec, který v sobotu zemřel v zábavním areálu Šiklův mlýn pod koly turistického vláčku, z něj podle majitele parku...



J&J musí zaplatit 4,7 miliardy dolarů ženám s rakovinou vaječníků

Výrobek Johnson & Johnson (ilustrační snímek)

Pokutu a odškodné v celkové výši 4,69 miliardy dolarů (přes 104 miliard korun) musí zaplatit americká společnost...

Chtěl jsem, aby vyhrál, přiznal Putin na summitu s Trumpem a dal mu míč

Americký prezident Donald Trump a jeho ruský protějšek Vladimir Putin na...

Za špatné vztahy USA a Ruska mohou obě země, prohlásil Donald Trump na závěr setkání s Vladimirem Putinem. Ten mu na...

Místopředseda ČSSD Foldyna kritizuje Bosáka za komentář o Rusku

Místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna přichhází na jednání vedení strany o tom,...

Do sportovního komentátora České televize Jaromíra Bosáka se pustil kvůli jeho větě ve finále fotbalového šampionátu v...



Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post....

ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Edvard Beneš před svou vilou

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval...

ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace...



Najdete na iDNES.cz