Simon Mawer však ve Skleněném pokoji změnil jak jméno vily, tak jména jejích obyvatel – z Tugendhatových se stali Landauerovi, v anglickém originále používá autor pro místo, kde se příběh odehrává, české slovo Město. Na podzim vyjde Simonu Mawerovi u nás další román – Mendelův trpaslík. Opět čerpá inspiraci z Brna, konkrétně z příběhu Gregora Johanna Mendela, zakladatele genetické vědy.
Dějiny vily Tugendhat by docela dobře mohly posloužit jako dějiny Československa v malém. Vila obsáhla všechno – industriální vzestup, osud českých Židů, druhou světovou válku, komunismus... právě tady Vladimír Mečiar s Václavem Klausem dojednali rozdělení státu. Dům zažil i spory o vlastnictví. Čím to je, že ta vila tak přitahuje dějinné události?
Simon MawerNarodil se roku 1948, vystudoval zoologii v Oxfordu a živil se jako učitel biologie v Anglii, na Kypru a na Maltě. Jeho prvotina Chiméra (1989) získala McKitterickovu cenu pro začínající autory. Publikoval také životopis G. J. Mendela, jehož prací se inspiroval i román Mendelův trpaslík. Česky již vyšel i Mawerův román Jidášovo evangelium. Za Skleněný pokoj byl v Británii nominován na prestižní Man Bookerovu cenu. |
Během vaší cesty do České republiky v minulém týdnu vyjádřila část rodiny Tugendhatových nesouhlas s tím, abyste navštívil vilu. Vy jste jistě musel vědět, že píšete román, jehož hrdinové blízce připomínají skutečné postavy. Neobával jste se už před tím, než jste začal psát, že ze strany rodiny přijde negativní reakce?
Obával. A to je právě jeden z důvodů, proč jsem se postavy a místa v románu pokusil co nejvíc odlišit od skutečnosti: změna jména rodiny na Landauerovy je zřejmá, stejně tak použití slova Město pro označení místa, kde stojí románová vila – jméno Brno není v originálu nikde zmíněno. Mohl jsem také změnit dům samotný, a to poměrně snadno. Ale neudělal jsem to, protože skutečný dům je tak silný. Ohromil mě.
Ale je tu i druhá stránka věci – a to je otázka autorské licence. Tvořivost by neměla být svírána žádnými hranicemi, zvláště při psaní románů. Spisovatel má právo, možná dokonce povinnost, psát, co cítí. A nemyslím si, že bych v knize jakkoli urazil rodinu Tugendhatových.
Zdá se, že že se napětí mezi vámi a rodinou Tugendhatových snažíte zlehčit, nebylo by ale místo toho lepší se s nimi sejít a vyjasnit si postoje?
Já to neudělám – můj jediný kontakt s rodinou Tugendhatových byl přátelský. Spojil se se mnou pan Bernard Lambeck, jeden z vnuků Grety Tugendhatové, a vyměnil si se mnou několik přátelských e-mailů. Dokonce se v USA zúčastnil rozhlasové debaty o mé knize. A předpokládám, že on rodinu jistým způsobem rodinu reprezentoval. Rozhodně nemám v plánu jít za někým jiným a zeptat se: "Neurazil jsem vás?" To je nesmysl. Ale pokud by se někdo spojil se mnou, rád mu odpovím.
Britský spisovatel Simon Mawer navštívil vilu Tugendhat v Brně.
Přesto: dcery Grety Tugendatové jsou, zdá se, nespokojené s tím, že jste navštívil vilu. Musí existovat nějaké vysvětlení pro rozdíl mezi jejich přístupem a přístupem Bernarda Lambecka...
Předpokládám, že asi půjde o obměnu názorů mezi generacemi. A potom je tu vztah k tomu domu – část rodiny cítí, že jim svým způsobem patří. Spor o vlastnictví stále trvá, ačkoli je Daniela Hammer-Tugendhatová zapojena do probíhající rekonstrukce. Rodina má jistě určitý morální nárok na ten dům – myslí si, že je jejich, a že jsem ho narušil. S čímž já nesouhlasím. Necítím, že bych narušil osobní prostor rodiny. Určitě jsem sebral soukromí tomu domu – ale ta vila není soukromým vlastnictvím, je víc než jen to. Zároveň bych řekl, že jsem pro dům udělal docela dost. Nechci to říct arogantně, ale v Brně mi děkovali za to, že jsem zvýšil pozornost věnovanou tomu domu, lidé si ho více všímají...
Na základě vaší knížky se připravuje film, jehož režisérem by měl být Jan Hřebejk. Nebojíte se, že by se kvůli těmto sporům rodina Tugendhatových mohla ovlivnit podobu scénáře? Například tak, že by pokusili zabránit tomu, aby mohla být vila použita jako lokace při natáčení?
O tom pochybuji. Scénář bude napsaný dávno před tím, než se začne natáčet. A já nevím, kdo bude scenáristou filmu. Jistě, mohou zabránit tomu, aby se dům stal lokací při natáčení – a to by byla velká škoda. Ale řekl bych, že v tomto případě jde spíš o bouři ve sklenici vody, spojují se věci, které spolu nesouvisí.
Vila Tugendhat
Nejkontroverznější postavou knížky je bezesporu Hana – svobodomyslná bisexuální přítelkyně vaší hlavní hrdinky Liesel Landauerové. Vytvořil jste ji podle skutečné postavy?
Každá rodina má svou Hanu. Ať už přímo uvnitř rodiny, nebo jako blízkou přítelkyni. Má rodina také měla svou Hanu – ale nebyla přesně taková jako románová Hana. Velmi jsem si jí vážil, ale byla velmi nešťastná. Vlastně si nejsem jistý, jestli je knižní Hana nešťastná...
... touží po dítěti.
Ale v knize má dítě. S Němcem...
... ale přijde o ně v koncentračním táboře.
To je pravda. Myslím si, že v jistém slova smyslu je Hana archetypální. Je to archetyp postavy, spíše ženské postavy, kterou události, které se kolem ní odehrávají, srážejí k zemi. A přesto je schopná přežít. Některé ty události přitom bylo velmi těžké přežít – a přežití vyžadovalo kompromisy, které se mohly zdát pro její okolí neakceptovatelné. Například spaní s nepřítelem... Teď nemám na mysli doslovné spaní s nepřítelem, ale jiné, drobnější kompromisy, které museli za války lidé dělat v celé Evropě. To je něco, o čem píšu právě teď – ve Francii to bylo velké téma, a předpokládám, že v Československu také: jaký je správný vztah k okupantovi? Pokud vás okupant na ulici pozdraví "Dobrý den", do jaké míry je to, že mu odpovíte, kolaborací? Neměl byste se otočit a odejít?
Prohlídka funkcionalistické vily Tugendhat v Brně. Památka UNESCO bude v roce 2010 kvůli opravám uzavřena.
V Česku je to o to větší problém, že jsme byli okupováni hned několikrát...
Ano, a tím spíš, že za druhé světové války tady bylo i německé obyvatelstvo. A co nebylo přijatelné pro jednu část společnosti, to bylo naprosto normální pro tu druhou. Hana, jako Češka, která má německé přátele, musí řešit právě toto dilema.
Ve Skleněném pokoji jsou postavy, které jsou fiktivní – a další, které jsou skutečné. Například muzikolog Ludvík Kundera, otec Milana Kundery, nebo skladatelka Vítězslava Kaprálová. To mě vede k otázce: jsou i některé z těch fiktivních postav založené na skutečných lidech, které jste potkal, nebo o nich slyšel? Například český sluha Laník, který rodinu podvede, nebo německý vědec Stahl, který za války ve vile zkoumá lidský genofond pro rasové účely?
Spisovatel k sobě skládá malé kousky, ze kterých utváří své postavy. Je to mnohem pragmatičtější postup, než by se čtenářům mohlo zdát. Já nesedím za stolem a neříkám si: "Teď vytvořím takovou a takovou postavu a vložím ji někam do románu." Potřeboval jsem přítelkyni pro jednu z hlavních postav, Liesel Landauerovou, a pojmenoval jsem ji Hana. Potom jsem začal psát dialog mezi nimi dvěma, a ptal jsem se: "Jaký typ člověka je Hana, jak zareaguje na tuto situaci?"
Zkrátka: pragmaticky vytvářím postavy během psaní, a pokud působí přesvědčivě, v románu je nechám. Pokud ne, vrátím se zpět a přepisuji... A všechny moje hlavní postavy jsou smyšlené. Ludvíka Kunderu zmiňuji jen okrajově, Kaprálová v knížce hraje při jedné příležitosti na klavír. Vlastně moment – Eva Kieslerová je jediná důležitá postava románu, která není smyšlená. Je to herečka, která se později v Americe proslavila pod jménem Hedy Lamarr. Použil jsem ji v románu z úcty k ní – a také proto, že si myslím, že Hedy Lamarr byla, pokud lze něco takového říct, ta nejkrásnější žena na světě.
Prohlídka funkcionalistické vily Tugendhat v Brně. Památka UNESCO bude v roce 2010 kvůli opravám uzavřena.
Kde jste narazil na příběh Vítězslavy Kaprálové, mimořádně talentované skladatelky, která za války zahynula ve Francii v pouhých pětadvaceti letech? V Česku není příliš známá...
Náhodou. Chtěl jsem naplnit Skleněný pokoj hudbou. Jsem si jistý, že lidé jako Landauerovi milovali hudbu – předpokládám, že stejně jako Tugendhatovi, kteří měli v domě piano. Jistě by si zvali do svého domu hudebníky. A proto jsem přemýšlel, kdo by mohli ti hudebníci být, v Brně, v té době. Ve Skleněném pokoji je zmíněný Pavel Haas, hudební skladatel, kterému jsem v raných verzích rukopisu zasvětil celý koncert, ale později jsem tuto linii potlačil. Pavel Haas byl židovského původu, za války zahynul v Osvětimi, a já jsem jeho příběh chtěl v knize mít.
Leoš Janáček
Poslouchal jsem doma jeho skladby, a přes něho jsem se dostal k internetové stránce Společnosti Vítězslavy Kaprálové, a řekl jsem si: To je neuvěřitelný příběh! Po vztahu s Bohuslavem Martinů provdala za spisovatele Jiřího Muchu, syna Alfonse Muchy. A jak říkáte, zemřela velmi mladá ve Francii – její životní osud by byl tématem na další román... (jeden takový už ovšem vyšel, v roce 1988, napsal jej právě Jiří Mucha pod názvem Podivné lásky a má dokumentární charakter - pozn. red.) Hudbu jsem ve Skleněném pokoji chtěl také kvůli tomu, že jsem velkým fanouškem Leoše Janáčka... Pokud doopravdy vznikne film, jsem si jistý, že soundtrackem bude Janáčkova hudba. Zejména klavírní skladby – nejsem si jistý, jestli by Glagolská mše šla dohromady se Skleněným pokojem, ale klavírní skladby si tam dovedu moc dobře představit.
Prohlídka funkcionalistické vily Tugendhat v Brně. Památka UNESCO bude v roce 2010 kvůli opravám uzavřena.
Vrátíte se tedy do Česka pro námět dalšího románu? Je u nás více příběhů ke zpracování?
Na tuto otázku bych neměl odpovídat. Do České republiky jsem přijel na pozvání British Council udělat sérii autorských čtení – nikoliv hledat tu inspiraci. Ale určitě tady vidím jeden příběh – ten Janáčkův. Byť pro mě možná zůstane navěky jen vzdálenou myšlenkou, především kvůli mému nedostatku hudebního vnímání. Dokážu hudbu poslouchat, ale nedokážu o ní psát. Napsat román o hudebníkovi... to bych asi nezvládl. Ale možná bych mohl postupovat podobně jako Thomas Mann ve Smrti v Benátkách. On proměnil skladatele Gustava Mahlera v Maxe von Aschenbacha, spisovatele. Takže bych mohl změnit Janáčka v jiný typ umělce. Inspiruje mě ta myšlenka umělce, který dosáhne uznání až po svých šedesátých narozeninách, a příběh jeho nenaplněné lásky.
Vila Tugendhat
