Winston Churchill kdysi řekl (a pak napsal), že mírou demokratičnosti každého státu jsou jeho volby a mírou nedemokratičnosti to, co jim předchází. To obojí postaveno na vědomí, že jen ve volbách je politik naprosto závislý na vůli voliče volit, či nevolit, a když volit, tak koho.
Pak se rozepsal o způsobech přesvědčovacích ataků vedených právě onou dvojjedinou snahou: aby voliči zaprvé šli volit a zadruhé volili ty, kteří je svými ataky zmasírovali nejvíc. Přičemž - podle zákonů o svobodě nejen volby, ale i projevu - je dovoleno vše. Nakonec dodal, že právě na oněch způsobech ataků se nejlépe rozpozná, jestli jsou fundamenty demokracie ze žuly či z hlíny. A jak jsou na tom autoři ataků se svou kultivovaností, morálkou, vzdělaností, schopností ctít názor protivníka, ale i se smyslem pro humor, s uměním nebrat se vážně, s nadhledem.
Winston Churchill
Věřte skautům - bývalým
Jiří StránskýNarozen v roce 1931. Po otci má aristokratické předky (Stránští ze Zapské Stránky). V roce 1950 byl ze školy těsně před maturitou vyloučen. V lednu 1953 byl zatčen, obviněn z velezrady a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na osm let. Po roce 1989 začal znovu publikovat především v Literárních novinách, Listech a LN, roku 1990 se stal spisovatelem z povolání, byl prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu. |
Churchillův ministr zahraničí - elegantní Anthony Eden - je zase autorem zkušenosti, že nejlepším doporučením (alespoň ve Velké Británii) pro voliče je kandidátova mladost strávená ve Skautu. K tomu však dodával, že nejhorším doporučením pro takového kandidáta je podezření, že by jako politik mohl ve svém skautství pokračovat. Když se všeobecně ví, že v politice je lež mnohem větším uměním než pravda a nedodržení slova či slibu má nejméně touž hodnotu jako obchodní smlouva stvrzená podáním ruky, což má ve Velké Británii hodnotu notářsky ověřeného podpisu dodnes.
Čte se to dobře, řeknete si, a někde hluboko ve vás se na okamžik probudí přáníčko Ó kéž by i u nás... které hned zmizí jako neonový nápis po elektrickém zkratu.
Protože mnohem víc než radost v nás působí blížící se volby zděšení. Co by se stalo, kdyby se - například - splnila byť jen část některých slibů slibovaných všemožnými slibovači.
Předvolební billboard strany TOP 09.
Kolem nás - jako jarem probuzený hmyz - bzučí sliby (občas znějící jako přísahy), jaká že skvělá budoucnost nás čeká, když.... Uchazečům o naše hlasy by samozřejmě nejvíc bylo milé, kdyby bzučení hmyzu bylo tak silné, že bychom slova slibů jen tušili, ale zase až tak moc jim nerozuměli. Teď jsou všichni - včetně komunistů - takovými demokraty, že výsledky voleb za totáče (oněch 99,95 procenta) odsuzují, ale určitě se jim občas po nich zasteskne - nejvíc při každých volbách.
Vlastně to tenkrát bylo úžasné: všichni věděli, že musí volit (až na pár bláznů) a že čím rychleji odvolí a čím méně se tím budou zabývat, tím víc se budou cítit svobodně a osvobozeně na svých chatách a chalupách a jiných písečcích.
Tak KOHO, sakra!
A teď se občané potkávají div ne s hrůzou v očích a na rtech s otázkou: KOHO VOLIT, prokristapána?! To všechno okořeněno aférami, úlety, slibovanými odměnami po volebním vítězství, tušenými (i netušenými) korupcemi. Najednou (přitom až po dvaceti letech) všichni vidí a cítí, co s našimi hlavami (a možná i krví) provedlo víc než čtyřicet let bolševického vládnutí.
Ludvík Vaculík to pojmenoval nejpřesněji: máme zkažené mysli.
Onehdy mě v jedné galerii odchytil jeden kamarád s otázkou, jestli vůbec ještě existuje nějaká naděje, že by už nemusel všude kolem vidět ksichty některých politiků a jim podobných nazdárků. Aby každou chvíli nemusel vypínat jejich projevy a jiné zvuky.
Spisovatel Ludvík Vaculík
Věděl jsem, jaké politiky má na mysli, a taky jsem nevěděl, co s tím, ale když se na mě obrátil s takovou důvěrou, nechtěl jsem ho zklamat a chytil jsem se nápadu, který se mi už několik dní držel v hlavě: že jediný způsob, jak se alespoň pokusit o jakousi výměnu tváří, je založit internetové občanské sdružení s názvem JDĚTE VOLIT, ALE NE HLUPÁKY A CHAMTIVCE. Původně jsem chtěl říct blbce a nenažrance, ale včas jsem si uvědomil, že moudrý člověk má za protějšek spíš hlupáky než blbce a do nenažranosti zařadit i touhu po moci, jakkoliv nenasytnou, taky není přesné. Zato vím o mnoha chamtivcích, kteří - aby se dostali ke svým vytouženým bohatstvím -to takzvaně berou přes politiku.
Jen co jsem svůj nápad vyslovil, překvapilo mě, s jakou rychlostí můj kamarád okamžitě prohlásil, že se do toho sdružení hlásí a abych to takzvaně dal na papír, aby to mohl pustit dál a jestli by nemohl zveřejnit můj mail.
Jiří Stránský
Bránil jsem se - jednak kvůli několika ne moc dobrým zkušenostem, jednak proto, že internetový způsob šíření čehokoliv, dokonce i myšlenek, je mi dost cizí (i když jsem se podepsal na pár petic). A ještě taky proto, že by se ono internetové sdružení mělo vypustit do světa později. Až se HLUPÁCI a CHAMTIVCI naplno odevzdají svým obcovacím předvolebním kampaním.
Tramvaj mi nestačila
Před pár dny jsem se v tramvaji pokusil sesumírovat cosi jako seznam největších HLUPÁKŮ a CHAMTIVCŮ a samozřejmě jsem za chvíli zjistil, že na ten seznam bych potřeboval spíš cestu vlakem do Bratislavy než z Petřin na Národní třídu. Taky jsem o tom mluvil v Rádiu Česko a odezva mě překvapila: že právě přes internet by každý, co si myslí to, co já a moji kamarádi a jejich kamarádi a kamarádky a těch kamarádi a tak dále, měl ostatní obeznámit alespoň s pár jmény vlastního seznamu. Aby se to podobalo i jiným důležitým varováním. Například že muchomůrka tygří či jaká je jedovatá. Že z bolševníka (či jak se té rostlině po právu nadává) naskakují pupínky. Jako mně dodnes z estébáků. Líbila by se mi na tom internetu třeba rubrika NEBEZPEČNÝ PRO NÁS I PRO STÁT - NEVOLIT. S fotografií a jménem. To by semi líbilo. Jsem pro to zkusit, i s rizikem, že se budou ozývat potrefené husy, že omezujeme jejich lidská práva. I to by cosi vypovídalo. Stejně bych s tím ještě chvíli počkal.
Oni nám ti, které nechceme, poskytnou na sebe další krásné charakterové a jiné materiály. A i když se to neuskuteční, moje volba se tím bude řídit. Určitě.
AnketaKaždý z autorů zodpoví také stručnou předvolební anketu tvořenou šesticí otázek. Takto odpověděl Jiří Stránský. 1. Koho budete volit? Neřeknu. 2. Kdy jste naposledy nehlasoval? Za totáče. 3. Věříte předvolebním slibům? Ne. 4. Co je v naší politice nejhorší? Jen pár politikům u nás jde o blaho státu. 5. A co nejlepší? Že pořád ještě těch několik politiků existuje a jednou - snad -přesvědčí i další. 6. Proč vlastně volíte? Je to má jediná možnost, jak veřejně něco ovlivnit. Mé vlastní psaní je něco jiného, přestože je zaměřeno právě proti tomu, co je v předchozích odpovědích číslo 3 a 4. |
