Průzkum, který jste přijel prezentovat, ukázal, že Češi a Poláci se příliš neznají. Co by si však mohli vzít Poláci od Čechů za příklad?
Poláci by si měli vzít od Čechů radost ze života, která spočívá podle mě třeba v tom, že česká města jsou postavena pro lidi, kteří v nich žijí. Když se Polák dostane na český venkov, tak mu ta městečka připadají, jako by byla z pohádky.
To ilustruje celý postoj Čechů k životu. Oni si prostě musí to svoje městečko udělat hezké, aby se tam cítili dobře, aby tam byli šťastní. Ta česká radost ze života se projevuje také ve vztahu k práci a volnému času. Mám takovou teorii, že Čech od pondělka do pátku nežije opravdovým životem. To je čas přežívání, několik dní, které musí tak trochu přetrpět. Je to čas čekání na skutečný život, který začíná v pátek odpoledne, kdy se jede na chalupu nebo na chatu.
Tam Čech chodí v děravých ponožkách, v roztrhaných teplácích, griluje, hoduje, pije pivo, čte knížky, seká trávník a tak dále. To je ten skutečný život. A výroba věcí, práce v úřadech, korporacích, v bankách - to všechno je taková čekárna, to není skutečný život.
Co z toho vyvozujete?
Já to chápu tak, že Češi mají schopnost nalézt rovnováhu mezi tím mít čas pro sebe a mít čas na práci. My Poláci jsme jiní. Když už něco začneme dělat, tak nevíme, kdy skončit. Jsme takoví trochu hysteričtí, dokážeme se pro něco strašně zapálit, ale to nás zároveň spaluje. Podobné je to i v jiných věcech. Balzac kdysi napsal, dej Polákovi propast a hned do ní skočí. Škodí naše přílišné emoce. Čech dokáže najít rovnováhu a klid. Organismus Poláka je pořád v napětí. Neumíme si užívat života.
A co umějí Poláci podle vás naopak lépe než Češi? Lépe bojovat?
Ano, to určitě. Také my Poláci si o sobě myslíme, že víme, co je důležité, a že důležité jsou pouze ty podstatné věci. Spisovatel Adam Mickiewicz v přednášce na konci 19. století v Paříži, která byla věnována Čechům, řekl, že český intelektuál neumí oddělit to, co je důležité, od nedůležitých věcí. A že my Poláci to umíme. Ale nevím, zda je právě to lepší. Z mého pohledu spočívá životní rovnováha v tom, že se člověk věnuje těm velmi důležitým, ale i zdánlivě nedůležitým věcem. Oboje je pro život potřeba.
Mně ale přijde, že třeba v tom, jak se věnujete vlastní historii, máte před námi náskok. Není to tak?
Ano, umíme se zabývat vlastní historií, pamatujeme na ni, někdy až příliš, tak, že nám to škodí. Ale nezajímat se vůbec o historii, to je chyba. Bez včerejška není dnešek ani zítřek. To umíme, ale někdy jsme v naší historii ponořeni příliš. Umíme stavět pomníky. Máme třeba tak rádi Švejka, že má v Polsku dva pomníky a v Česku žádný.
Jaké máme my Češi podle vás vůči Polákům předsudky?
Mě mrzí, že mnohdy vidí Češi v Polsku zaostalou zemi, což není pravda. Protože oproti roku 1990 se polská ekonomika zvedla celkově o víc než sto procent HDP a česká jen o něco víc než padesát. Češi nejen neberou v potaz naše hospodářské úspěchy, ale ani nevědí, že Varšava je dnes velmi moderní město, strašně dynamické, že snese srovnání s Berlínem. Že má podobného moderního ducha, že se podobně rychle mění. A to mě bolí. Stejně jako když jsem se tady v Praze v prodejně velké polské nábytkářské firmy ptal prodavačky, jestli ví, kdo je majitelem firmy. A ona mi na to říkala: "Nábytek máme z Indie a Číny." A já: "Vím, ale kdo je majitelem této firmy?" A ona znovu: "Nábytek je z Číny a Indie." Tak jsem zopakoval svůj dotaz a ona konečně přiznala: "Majitel je Polák, to opravdu není důležité. Nábytek máme z Indie a Číny."
Na druhou stranu si vy Poláci o nás myslíte, že jsme zbabělci, dokonce nás nazýváte českými tchoři. Je to pořád tak?
Mladí Poláci si to už nemyslí. Mladí Poláci, kteří pracují v kapitalismu, v korporacích, vědí, že k tomu, aby člověk přežil a nebyl vyhozen, je třeba se chovat velice různě. Ne vždy se dá stavět na odpor, bojovat nebo dělat nějaké revoluce, protože systém je silnější. Proto tito mladí Poláci nevidí českou historii jako "dějiny tchořů". Ale rozdíly v postojích tu jsou. To, co Češi nazvou pragmatismem, to Poláci považují za "tchořství". Ale já, když jsem psal knihu Gottland, což je kniha psaná původně pro Poláky, jsem se snažil Polákům vysvětlit, že český recept na přežití je prostě jen jiný recept. Ani horší, ani lepší.
A co český humor?
To, co se mi na Češích líbí, je, že mají od sebe odstup, především když jde o takové ty národní otázky, dokážou se sami sobě smát, a to by se trochu mohli Poláci od Čechů naučit. Naopak Češi by se od Poláků mohli naučit trochu té vážnosti a serióznosti. Tak jak to ukázala polská režisérka Agnieszka Hollandová ve filmu Hořící keř, který se Čechům tak líbí. Ve všech recenzích se psalo, že český režisér by to nemohl natočit, protože by tam určitě dal příliš srandy, snažil by se to odlehčit. A ona to udělala takovým trochu polským způsobem a to je, jak jsem někde četl, "přínos pro českou kulturu". Bylo by fajn, kdyby se z těch dvou kultur dala udělat jedna. Jenže, cholera, to se nedá.
