Druhý čuňas si sbil domek z prken. Vlk foukne, a nic. Máchne tlapou, nic. Musí se postavit na zadní a opřít celou vahou. Bum, stavení je v troskách. Vlk smutně zakroutí hlavou: "Ubohé prasátko, o dům jsi přišlo." A táhne dál.
Třetí podsvinče má kamennou rezidenci. Šelma do ní buší, až má pracky krvavé, pán domu se mu z okna posmívá. "To ti nedaruju!" obrátí se vlk. Pohádky však není konec. Vlčisko se druhý den vrátí s pracovníky nedaleké farmy. Ti prasátko odchytí, zabijí a připraví mu k snědku.
Že je to neuvěřitelná pohádka? Je. Ale ten příběh, podle kterého mají být lidé potrestáni za to, že se pojistili proti povodním, je ještě neuvěřitelnější. Nejneuvěřitelnější je, že jeho první verzi vymyslel liberál, ministr Němec. Pomoc těm, kdo přišli o bydlení, má vypadat takto: Kdo se nepojistil, dostane (správně!) štědrou pomoc od státu. Kdo se pojistil, dostane ji také, ale pouze za podmínky, když se vzdá části peněz, které mu vyplatí pojišťovna.
Kdyby šlo o pouhé dva sousední domy, které lehly popelem, považovali bychom to za šílenství. Nepojištěnému strýci by zbyly oči pro pláč, důkladnému slušné peníze. Není divu, že pojišťovny lomí rukama: kdyby byl Špidlův princip uplatněn jako pravidlo, celý obchod by jim úplně zničil.
Kabinet argumentuje solidaritou a rozsahem katastrofy. Může však být povodeň záminkou pro zcela zřejmou nespravedlnost? Vláda se sice dosud jevila jako opravdu hodně sociální, ale rozumná. Tento pojišťovací trik je nerozumný. Doufejme, že ho taktik Špidla hází jen jako vějičku, kterou rád obětuje, aby prosadil jiné záměry.
