V sobotu uhájil holou kůži a teď přechází do útoku. Varianta Špidla premiér, Gross předseda strany padla.
Sociální demokraté se musí rozhodnout. Buď nechají Špidlu na koni, nebo se vrhnou do propasti.
Pokud premiér podá demisi, a on ji podá, padne vláda. A do rukou ČSSD se může vrátit třeba až kolem roku 2010, jestli ještě vůbec někdy.
Boj, který premiér vede, bychom sledovali bez dechu - tím spíše, že ostatní ostřílení zápasníci včetně pánů Grosse a Kalouska teď vedle něj vypadají jako kachny vedle postřeleného tygra. Podmiňovací způsob je však na místě.
Boj do statků a hrdel má smysl tehdy a jen tehdy, pokud odpovídá důležitosti toho, zač se bojuje. Dvě děti, které se perou na písku o kyblíček, vzbuzují úsměv, i když do chvatů vkládají veškerou sílu a důmysl.
Pan premiér na tom není o nic lépe. I když jeho hra vyjde, nezíská nic než to, co měl: polámanou většinu, rozvaděnou sociální demokracii, ostudu z prohraných prezidentských a evropských voleb a nemožnost pustit se do jakýchkoli zásadnějších reforem.
Může spasit premiérský krk, pokud se sociální demokraté zaleknou nejistoty. Parlamentní či stranická důvěra však vládu neposílí ani o kalorii. Taktickou partii může zaťatý vytrvalec vyhrát. Jeho vláda však už prohrála.
Špatně zkrocené finance a nedůvěřivé voliče prostě nejde - na rozdíl od poslanců a špiček ČSSD - zlomit výhrůžkami. Místo plýtvání energií v marném zápase měl premiér přijmout odpovědnost za katastrofální porážku v evropských volbách a po návratu z Bruselu podat rovnou demisi.
Možná ji měl dokonce podat už poté, co prohrál prezidentskou volbu a připravil se o podporu z Hradu. Pan Špidla však v personální politice selže pokaždé, vzpomeňme na Bureše a Kužvarta či paní Součkovou. I teď se snaží udržet na postu premiéra nepravého muže.
