Za prvé, válečné bubny zní dnes na Blízkém východě hlasitěji než kdy dříve. Nikdo neumí odhadnout, kam povede Egypt jeho sunnitský islamistický prezident, opírající se o parlamentní většinu. Jedno je však jisté: sunnité zásadně mění blízkovýchodní politickou mapu. Vytváření nových spojenectví není nutně protizápadní, ovšem bude, pokud Izrael a/nebo USA udeří vojensky na Írán.
Autor eseje
Joschka Fischer je německý politik. V letech 1998 až 2005 byl německým ministrem zahraničí a vicepremiérem ve vládách Gerharda Schrödera. Téměř dvacet let byl vedoucí postavou německé strany Zelených, dlouho byl také nejpopulárnějším německým politikem. Dne 22. listopadu 2005 opustil svůj úřad. Ukončil svou aktivní politickou kariéru a pak působil jako pedagog na univerzitě v USA. |
Za druhé, v Sýrii pokračuje občanská válka, doprovázená humanitární katastrofou. Režim prezidenta Bašára Asada nemůže dlouhodobě přežít, ale bude bojovat do posledního náboje. Je téměř jisté, že pak se Sýrie začne fragmentovat podle etnických a náboženských hranic. Nelze ani vyloučit “bosenský scénář”, a pokud Damašek ztratí kontrolu nad arzenály chemických zbraní, bude na stole také hrozba turecké, izraelské či americké intervence.
Írán proti všem
Syrský konflikt ostatně slouží jako prozatímní náhražka zápasu o regionální hegemonii, v níž stojí na jedné straně Írán, a na druhé Saúdská Arábie, Katar, Turecko a Spojené státy. Poblíž této arabsko-západní koalice postává Izrael, karty si však tiskne ke hrudi a nenechá do nich nikoho nahlédnout.
Co se Íránu týče, ten považuje Sýrii za nenahraditelného spojence, a je rozhodnut zabránit změně režimu za každou cenu. Znamená to, že milice Hizballáh začnou ze sousedního Libanonu přímo zasahovat do syrského konfliktu? Neoživila by taková intervence libanonskou občanskou válku ze 70. a 80. let minulého století? Nevzplane na Blízkém východě nová válka mezi Izraelci a Araby? Neklid narůstá i v Turecku, protože Kurdové v Sýrii i za jejími hranicemi začínají zvedat hlavu, a to je vzhledem k velké kurdské menšině v Turecku špatná zpráva pro Ankaru.
SÝRIE. Kouř stoupá z hořícího domu v centru Aleppa.
Regionální válka v Sýrii se navíc začíná překrývat s problémem, který nejvíce akceleruje nebezpečí války, a tím je íránský jaderný program. Vedle syrského dramatu se nebývale zostřila izraelsko-íránská rétorika konfrontace.
Izrael a Írán v bezvýchodné situaci
Obě strany se přitom vmanévrovaly do slepé uličky. Pokud Teherán podlehne a akceptuje diplomatické řešení mezinárodního společenství, režim ztratí tvář v zásadní otázce a bude riskovat svou legitimitu i samotné vnitropolitické přežití. Viděno íránskou optikou, v sázce je celá islámská revoluce z roku 1979. Mezinárodní sankce však režim zle tlačí, a Teheránu hrozí, že nakonec Sýrii ztratí. Vše ukazuje, že Írán dnes víc než kdy dříve potřebuje úspěšné řešení otázky svého jaderného programu.
Podobně se zatlačil do vnitropolitické pasti také Izrael. Premiér Benjamin Netanjahu a ministr obrany Ehud Barak jednoduše nemohou akceptovat myšlenku jaderného Íránu. Nemají přitom strach z jaderného útoku na Izrael, nýbrž z blízkovýchodních závodů v nukleárním zbrojení a přesunu rovnováhy sil v neprospěch Izraele. Viděno izraelskou optikou, Izrael musí buďto přesvědčit Spojené státy k útoku na Írán a jeho jaderná zařízení, anebo podstoupit obrovské riziko a pustit se do vojenské akce osamocen.
Nikdo už neumí říci, kam to povede
Obě strany si významně zmenšily manévrovací prostor, a tím oslabily šanci na diplomatické řešení. V praxi to znamená, že obě strany přestaly reálně domýšlet a dohlídat, kam až jejich kroky mohou vést.
JAKO KOŤATA. Aktéři dnešních konfliktů nemají příští vývoj tak docela pod kontrolou.
V poslední době se všude mluví o “vojenském řešení”, čímž se myslí letecký úder. Stoupenci zásahu hovoří o omezené “chirurgicky přesné operaci”, ale ve skutečnosti to znamená zahájení dvou válek – letecké války, vedené Izraelem a Američany, a asymetrické války, vedené Íránem a jeho spojenci.
Co se však stane, když “vojenské řešení” selže? Co když se Írán stane jadernou mocností, demokratická hnutí arabského jara smete vlna protizápadní islámské solidarity, a Teherán vzejde z konfliktu silnější než je dnes?
Ale ani Írán nepromýšlí své kroky až do jejich logického konce. K čemu mu bude jaderný status, když za to zaplatí izolací v regionu a tvrdými dlouhodobými sankcemi OSN? A co když se rozpoutají regionální závody v jaderném zbrojení?
Až bude litr benzínu za stovku
Další válka v Perském zálivu – který nepřestává být “čerpací stanicí zeměkoule” – by drasticky ovlivnila export ropy. Ceny energií by vystřelily do astronomických výšek, a podlomily by globální ekonomiku, potácející se dnes na pokraji recese.
Nejhůře by dopadla tato rána na Čínu, která začíná mít hospodářské potíže, ale zle by se vedlo celé východní Asii. Ekonomicky oslabené Spojené státy, čekající prezidentské volby, by mohly zažít vážnou krizi vedení. A co se týče oslabené Evropy, u té není vůbec jisté, že by ji ropný šok neknokautoval úplně. Regionální i globální otřes způsobený asymetrickou válkou by dále zhoršil světovou hospodářskou krizi a vedl k dramatickému propadu exportu.
Respice finem! (“Pamatuj na konec!”), říkávali staří Římané. Státníci by si dnes měli vzít tuto moudrost k srdci. A evropští dvojnásobně. Bylo by absurdní, kdybychom museli zažít další katastrofu jenom proto, abychom si vzpomněli, kvůli čemu vznikla a čemu měla sloužit evropská integrace.
Překlad: Rostislav Matulík
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2012.
www.project-syndicate.org
