Zájemci o koupi si proto dají pozor, aby nenabídli příliš. Nemohou přece se svými firmami nakládat jako skuteční vlastníci, a na tom mohou hodně prodělat. Riziko si odečtou od nabídky. Můžeme jen spekulovat, zda odpočítají stamiliony nebo rovnou miliardy. Jisté je, že státní pokladna prodělá.
Kvůli čemu? Politici mají strach, že by jiní majitelé než ti s vládním posvěcením nakládali špatně se svým majetkem. Že by například mohli zavřít některé doly nebo elektrárny. Ale klást kupcům podobné podmínky je nebezpečné. Nabídnou ještě míň.
I bez toho už bylo prodělků při privatizaci energetiky příliš. Sám fakt, že se prodává najednou celé odvětví, přivodil obrovské snížení prodejní ceny. Zájemci chtěli především elektrárny nebo rozvodny. O těžkopádnou všehochuť nikdo nestál.
Přesto investorům nezbylo než se přizpůsobit. Zbytečně sdružují síly, aby mohli koupit všechno najednou. A konečně vláda prodělá i na tom, jak se snaží prodat za každou cenu rychle, protože nutně potřebuje peníze. Zájemci neměli ani čas podrobně prozkoumat, co to vlastně kupují.
Vědí jen, že kupují pytel a v něm obrovský propletenec elektráren, drátů, distribučních společností nebo třeba hotelů a dalších přidružených firem. Těch by se rádi zbavili a prodali je zkušenějším správcům. Místo toho se dozvídají, že jim to na dalších deset let politici zakážou.
Možná si myslí, že by zahraniční investoři prodávali špatně. To se však mýlí. Těžko bychom hledali někoho, kdo při prodeji energetiky udělá horší obchod než naše vláda.
