Či spíše zprávou vůbec nejhorší. Má v sobě varovné poselství: konflikt v Iráku může být delší, než se zdálo.
Až dosud při útocích umírali především američtí a britští vojáci, ti, kteří zemi obsadili a na které nemálo Iráčanů pohlíží jako na okupanty. Včerejší útok však mířil proti OSN, která mimochodem vyvinula značné úsilí, aby zabránila Američanům a Britům do Iráku před několika měsíci vyrazit.
Proto jde o útok zcela jiné kategorie, útok, který může být první kapitolou dalšího - a dlouhého - prolévání krve. Bomba byla určena všemu, co je nové, všemu, co začalo vznikat na místě krutovlády Saddáma Husajna.
Kdo viděl na vlastní oči rozklad Saddámovy říše zla, uvědomil si klíčovou věc, jež nemusí být patrná při pohledu z dálky. Diktátorův pád znamená pro naprostou většinu Iráčanů to, co pro nás pád komunismu: začátek nové éry, příchod svobody.
A tento nový začátek vítají i ti Iráčané, kteří jinak na Američany a Brity pohlížejí jako na okupanty. (Mnohokrát za den zaslechnete prosté vysvětlení toho paradoxu: USA jsou lumpové, s naším lumpem Saddámem se dohodli, koupili ho, schovali ho, a získali tak naši ropu.)
Je možné vést diskuse o správnosti a legitimitě celé války, není však možné pochybovat o jejím výsledku: Irák vstoupil do nové éry, éry bez Saddáma. Včerejší krveprolití tedy není jen varováním pro diplomaty a humanitární pracovníky, kteří se snaží Iráku pomoci. Je špatnou zprávou pro Iráčany a jejich sny o nové budoucnosti, proti níž byl útok především veden.
