Sovětský vůdce Josef Stalin neponechal převzetí moci komunisty náhodě – do republiky vyslal početnou skupinu příslušníků tajné služby NKVD, aby pomáhala Klementu Gottwaldovi a jeho soudruhům. Třebaže o tom neexistují v československých archivech žádné stopy, takže historici tomu nechtějí věřit, Sověti se tím dodnes pyšní. A jedna bývalá plukovnice NKVD se dokonce chlubí tím, že její nadřízený vyhodil z okna ministra zahraničí Jana Masaryka.
V zimě 1947–1948 začala šéfy Státní bezpečnosti a sovětské poradce, kteří v Československu už tajně působili, znepokojovat zmenšující se podpora komunistické strany. V lednu 1948 zjistil Ústav pro výzkum veřejného mínění v Praze, že KSČ by volilo pouze 28 procent lidí. Po tom, co byli v roce 1947 vyloučeni z vlád ve Francii a Itálii komunističtí ministři, hrozilo tohle nebezpečí rovněž KSČ.
CIA nepředpovídala násilný puč
Poradci Ivan Čičajev a Dmitrij Chazjanov upozornili na toto riziko moskevskou centrálu. Chazjanov požádal velitele domácího zpravodajství StB Štěpána Plačka, aby sepsal zprávu, v níž zdůrazní, že ostatní strany chystají puč. Za tohle hlášení pak dostali pochvalu od samotného Stalina.
Moskva nařídila Plačkovi a dalším svým agentům, aby připravili seznamy vedoucích oponentů KSČ, který se bude hodit při „stínání hlav reakce“. Současně StB obvinila vedení KSČ, že „reakci rozmazluje“, a požadovala, aby činnost směřující k „záchraně lidově demokratického státu“ urychlilo.
Také oddělení F na ÚV KSČ, které bylo pod vedením Karla Švába stranickou tajnou službou, zintenzivnilo sbírání kompromitujících materiálů proti ostatním stranám i umisťování svých agentů v nich. Oddělení F také organizovalo provokace a „protistátní spiknutí“ na Slovensku.
O pohybu nekomunistických politiků věděl Šváb nejen z hlášení agentů, ale i ze zpráv vládní ochranky a z tajného odposlechu. Jak se zdá, už v letech 1946 - 47 zřejmě zamontovali do bytů a pracoven nekomunistických politiků odposlouchávací zařízení čili „štěnice“.
Západ se domníval, že komunisté převezmou moc přirozenou cestou. Svědčí o tom denní hlášení americké výzvědné služby CIA ze 23. prosince 1947: Podle zpráv z Prahy „začátkem ledna 1948 vyvinou komunisté všechno úsilí, aby dosáhli v Československu svých cílů spíše ústavní cestou než nelegálními metodami“.
| ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH |
|
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Třetí díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vyjde na přelomu dubna a května, závěrečný čtvrtý v červnu. |
A jedním z důvodů použití těchto prostředků je mimořádná popularita a úcta, které požívá prezident Edvard Beneš, jenž proti všem nelegálním prostředkům vystupuje. Ovšem právě tento záznam svědčí o špatné informovanosti americké výzvědné služby, která se především opírala o zdroje z nekomunistických kruhů, zatímco mezi komunisty zřejmě nikoho neměla.
Týdenní rozbor CIA ze 30. ledna 1948 upozorňoval: Moskva zintenzivňuje své úsilí, aby dostala „pod přímou vojenskou, ekonomickou a politickou kontrolu východoevropské satelity“. Kontrola prostřednictvím komunistických stran v těchto zemích už nestačí. Sověti potřebují vytvořit společný trh všech těchto států. Naposled se tento trend utužil hospodářskými smlouvami s Polskem a ČSR. Nyní bude chtít SSSR své satelity postupně pohltit i formálně.
Začátkem roku 1948 udělal národně socialistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina bezprecedentní krok – ustavil komisi, která měla vyšetřit, jak Státní bezpečnost zneužívá svou pravomoc. Avšak na to, aby se komise ujala svého úkolu, už neměla čas. Přišlo „únorové vítězství pracujícího lidu“, které všechny nekomunistické politiky – pokud se nechtěli podrobit vůli komunistů – zlikvidovalo.
Čtyřistačlenná brigáda NKVD v republice
Výzvědné služby Západu a Východu se na komunistickém převratu v Československu v únoru 1948 vůbec nepodílely. Mnohé domácí a zahraniční politické podmínky totiž nazrávaly k tomu, aby se KSČ pod vedením Klementa Gottwalda a Rudolfa Slánského chopila moci. Převrat uskutečnili čeští a slovenští komunisté sami, pouze za morálního přispění Moskvy.
Ovšem skupina operativců ze sovětské rozvědky se v lednu 1948 do Prahy chystala – uvedla ve svých vzpomínkách plukovnice NKVD Zoja Rybkinová. Tým vedl plukovník D. G. Fedičkin. Generál NKVD Pavel Sudoplatov ve svých memoárech tvrdil, že přijel do metropole nad Vltavou vlakem jako člen údajné obchodní delegace v únoru.
Brigáda čtyř stovek speciálně vycvičených lidí už byla údajně na místě. Podle slov historika Vladislava Moulise „část těchto mužů zůstala v hlavním městě, část se rozjela na důležitá místa v celé republice“. Brigáda měla zasáhnout, kdyby komunistický scénář na vyšachování demokratických politiků z vlády nevyšel.
V týdenní zprávě ze 27. února 1948 si zpravodajští analytici CIA ve Washingtonu všimli zvýšeného úsilí demokratických politiků ve Francii, Itálii a Německu, kteří se snažili upevňovat svou moc. Pokoušeli se preventivně působit, aby se u nich nemohli komunisté ujmout vlády podobným způsobem jako v Praze.
Kupodivu, sovětští zpravodajci verbovali agenty mezi československými občany také po komunistickém převratu. Svědčí o tom opatrná stížnost Gottwalda Stalinovi v létě 1948 na Krymu: Proč to děláte, když můžete od nás dostat přímo jakékoliv informace?
Byl to naivní výkřik. Žádná velmoc si nepřestane hlídat svou kolonii pomocí vlastní agentury – její poslušnost na to nemá vliv. Přesto hlavní verbovací vlna na ministerstvu vnitra skončila někdy okolo roku 1949. Tehdy tam přišli poradci z Moskvy, kteří si brzy podřídili veškerý bezpečnostní aparát. Bez jejich požehnání neudělal brzy žádný velitel jediný krok.
Jak zemřel Jan Masaryk?
V Gottwaldově poúnorové vládě zůstal jeden ministr, který se vymykal kontrole komunistů – syn zakladatele státu, populární Jan Masaryk. Avšak 10. března 1948 našli jeho tělo pod okny jeho bytu. Podle oficiální verze spáchal sebevraždu. Tomu však málokdo věřil. Většina lidí si myslela, že ho komunisté vyhodili z okna. Dodnes se nepodařila jeho smrt objasnit.
V roce 1993 se vynořila další verze o Masarykově smrti, rozšiřovaná vysloužilou plukovnicí NKVD-KGB Jelizavetou Paršinovou a jejím synem Leonidem. Paršinová, která se osvědčila ve španělské občanské válce a za druhé světové války cvičila mladé partyzány pro týl, přišla pod jménem Marie Kovalíková s mnoha dalšími reemigranty ze SSSR a pracovala v Karlových Varech jako dělnice v porcelánce.
| Čtěte také Nová fakta: Masaryka zavraždili |
Podle její verze vyhodili ministra zahraničí z okna její kolegové. Prý odmítl spolupracovat se sovětskou tajnou policií. V bytě Paršinové se scházeli penzisté od tajné služby včetně generála Michaila Bělkina, šéfa sovětské tajné policie pro střední Evropu, a vzpomínali na staré časy. Paršinová vyprávěla, že po válce pracovala v Československu a dodala: Ale Masaryka jsem z okna nevyhodila. A Bělkin se přiznal, že to udělal on spolu s kolegou Bondarenkem.
Leonid Paršin zatelefonoval toto tvrzení už v roce 1993 české redakci rozhlasové stanice Svobodná Evropa. A dodal: Právě čekám v Německu na vyřízení žádosti o azyl a do pražské Svobodné Evropy zajedu. Jenže už se nikdy neozval. Když s ním chtěli pracovníci ÚDV mluvit, v Německu ho nenašli. Prý se vrátil do Moskvy a tam skončil v psychiatrické léčebně.
Podle historiků Alexandra Kolpakidiho a Dmitrije Prochorova v knize KGB – Specoperaciji sovětskoj razvědki, vydané v roce 2000, bývalá nejmenovaná příslušnice NKVD vystoupila roku 1996 v moskevské televizi NTV s tvrzením, že zná pravdu o Masarykově smrti.
Podle jejích slov ho zlikvidovala skupina sovětských zpravodajců vedená nejpravděpodobněji generálem Alexandrem Korotkovem, náčelníkem KGB ve východním Německu. Nepochybně to byla Paršinová. V roce 2000 potvrdila zavraždění ministra Bělkinem i České televizi.
Nejdřív Bělkin a Bondarenko, potom Korotkov a nakonec zase Bělkin. Můžeme tomuto tvrzení vůbec věřit? Opravdu záleželo NKVD tolik na tom, aby se Jan Masaryk stal jejím agentem? A jestliže ho sovětští vrazi opravdu vyhodili z okna, neměli k tomu jiný důvod, mnohem podstatnější?
Prapříčina smrti zůstává nejasná
Ovšem proč Paršinová o téhle vraždě, spáchané NKVD, sama tolik hovoří? Není to součást nějaké zpravodajské hry? Jestliže ano, k čemu má sloužit? K vybuzení nenávisti Čechů vůči Rusům za likvidaci oblíbeného ministra? To nevypadá věrohodně.
Jedině generál Sudoplatov, který patřil ve čtyřicátých letech mezi nejvyšší funkcionáře NKVD, prohlásil v roce 1995 v rozhovoru pro Českou televizi, že jejich služba neměla se smrtí Jana Masaryka nic společného. A upřímně se divil, proč by ho získávala za agenta.
Smrt syna prvního prezidenta tedy zůstává i nadále nejasná. Historik Jan Frolík se domnívá, že to byla bilanční sebevražda, jak říkají psychologové. „Když si uvědomil, co svým vstupem do nové Gottwaldovy vlády vlastně udělal, rozhodl se s tím skoncovat jednou provždy.“
Jenže proč skákal z okna v koupelně, které bylo těžko dostupné, a nepoužil spíše jiných oken, na něž mohl vylézt snáze? Proč se zabíjel tímto způsobem, když pohodlnější a stejně spolehlivá byla hrst prášků na spaní? Proti verzi sebevraždy však mluví obrovský nepořádek, který byl v jeho bytě. Tak si obvykle počínalo komando, které něco hledalo.
Příliš mnoho otázek. Příliš mnoho nejasností a propletenců. Navíc kriminalisty, tedy profesionály znalé vyšetřovacích metod, odehnali od případu amatéři ze Státní bezpečnosti – jako by se tím pojišťovali, aby nikdo žádné objektivní stopy nezjistil.
Musíme se smířit s tím, že prapříčinu smrti Jana Masaryka v dohledné době asi nikdo nezjistí. A tvrzení Paršinové zůstává pouze jednou z možných verzí ministrova konce – jak zdůrazňuje náměstek ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Bret.
Vůdce demokratických stran Stanislaw Mikolajczyk musel z Polska utéct. Nikola Petkov v Bulharsku byl obviněn z vlastizrady a popraven. Rumunský král Michal mohl „humánně“ ze země odjet. Zemřel i Jan Masaryk. Tak se vypořádávali Sověti a domácí komunisté s politiky, kteří jim překáželi na cestě k ovládnutí státu.
Oficiální poradci pro Bezpečnost
Na podzim 1949 přišli do rozvědky první sovětští poradci. V oficiálních zprávách se pro ně vžil termín přátelé. Také se pro ně používalo přízvisko Rudolf, známé z doby těsně před válkou a v jejím průběhu.
„Poradci kritizovali nedostatečný počet zaměstnanců a rozvědka se začala rozšiřovat,“ píše Kaplan ve studii Sovětští poradci v Československu 1949 – 1956. „Vtiskli jí i nové úkoly a poslání. Podle sovětského vzoru se »měla soustředit hlavně na odhalování zákulisní činnosti vlád v té které zemi a za tím účelem se mají zastupitelské úřady skládat ze 70 – 80 procent z pracovníků rozvědky a i další reprezentanti státu mají být rozvědčíci« (O. Valeš).
S příchodem asi deseti poradců se také upevňovala její závislost na rozvědce sovětské, a to do takového stupně, že poradci projednávali záležitosti československých zahraničních agentů v moskevské centrále a fakticky rozhodovali o jejich využití.“
Ve dnech 24. – 27. května 1950 jednali v Moskvě zástupci rozvědky MNB s vedením výzvědné služby NKVD o spolupráci. Byla to zásadní porada – upozornil pozdější náčelník rozvědky Josef Houska. „Na přání sovětské rozvědky bylo dohodnuto rozšířit naši práci prakticky na celý svět. I když kvalita a množství kádrů byly tehdy pro tak náročné úkoly zcela nedostatečné.“
Za hlavní protivníky Sověti označili zejména USA, Velkou Británii a další kapitalistické státy, dále neposlušnou Jugoslávii. Velký zájem měli o zprávy týkající se vědeckých objevů a vynálezů.
„Spiklenecká centra“
V roce 1948 začala pod taktovkou sovětských poradců příprava procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ v Maďarsku – s nepohodlnými komunistickými funkcionáři, kteří byli falešně obviněni. Spojení tohoto „centra“ sahalo za hranice. Začala honba na vnitrostranické spiklence i v dalších zemích včetně Československa.
Předsedkyně Komise stranické kontroly Jarmila Taussigová-Potůčková poslala generálnímu tajemníku ÚV KSČ Rudolfu Slánskému 27. listopadu 1950 dopis: „Některé skutečnosti nás opravňují k tomu, abychom vážně pochybovali o jejich schopnosti (velitelů StB – poznámka KP) nebo vůli do hloubky řešit případ Šlinga.
Vedoucí Státní bezpečnosti O. Závodský, jeho zástupce I. Milén, vedoucí ofenzívy O. Valeš a řada dalších představují uzavřenou skupinu, která se Šlingem byla buďto ve Španělsku, nebo v Anglii, nebo po roce 1945 zde s ním spolupracovala, a svoji spolehlivost si jeden druhému navzájem potvrzují...“
Dopis Taussigové zřejmě vedl k tomu, že zvláštní skupina StB sbírala materiály i na své nadřízené včetně náčelníka rozvědky a 27. ledna 1951 je zatkla. Někteří byli popraveni, další šli do vězení. Koncem roku putovali do vězení vysocí funkcionáři KSČ v čele se Slánským a potom následoval proces s „protistátním spikleneckým centrem“.
Východním impériem obcházelo strašidlo špionománie. Stalin potřeboval upevnit svůj blok před tím, než vrhne své armády na západní Evropu. A patrně jenom jeho smrt na začátku roku 1953 tomu zabránila.
