Expert na kosmonautiku Antonín Vítek z Akademie věd podotkl, že to sice není informace zcela nová, ale že je potřeba i tyto věci připomínat.
Nukleární nálož byla nakonec podle Vítka nahrazena "neškodnými" vědeckými přístroji, které měly během letu a na povrchu Měsíce měřit sluneční a vesmírné záření a magnetické pole v okolí Země i Měsíce.
Dopad Luny 2 na Měsíc 13. září 1959 byl ale tak tvrdý, že přístroje vyřadil z provozu. Sondě se přesto podařilo potvrdit zjištění Luny 1, že Měsíc nemá magnetické pole, což byl zajímavý vědecký objev, uvedl Vítek.
Sonda ale podle Vítka i tak plnila především vojenské a propagandistické cíle. Sovětští maršálové si ověřili, že ve vývoji raketové techniky už vědci postoupili natolik, že jsou schopni Měsíc "trefit". Byl to také varovně zdvižený prst. Svět a hlavně Spojené státy si měly uvědomit, že když jsou sovětské rakety schopny dopravit sondu na Měsíc, tak že také dokážou dopravit nukleární nálože za oceán do USA.
Aby se o úspěchu sovětské raketové techniky dověděla kapitalistická cizina a země třetího světa, předali sověti britským vědcům přesný návod, jak mají Lunu 2 pomocí radioteleskopu sledovat a "dosvědčit", že Měsíc skutečně zasáhla. To měl původně splnit záblesk při výbuchu nukleární nálože na Měsíci, který by bylo možné pozorovat ze Země.
Vítek si ale nedělá iluze ani o amerických vojenských kruzích. Až do roku 1960 podle jeho přesvědčení bylo prvořadým cílem sovětských, ale i amerických letů do vesmíru demonstrovat vyspělost raketové techniky a schopnost těchto supervelmocí dopravit nukleární hlavice na pozemské cíle. Vědecké zájmy byly druhořadé, poznamenal.
Vědecky zajímavější poznatky přinesla podle Vítka až Luna 3, která startovala z Bajkonuru už následující měsíc. Měla na palubě řadu přístrojů. Vyfotografovala například odvrácenou stranu Měsíce, kterou nelze ze Země pozorovat.
