Jeden otazník hned na úvod se však přece jen patří vznést: z Polska, Maďarska a Slovenska není mezi vítězi ani jeden fotograf. V katalogové brožurce, která je na přehlídce volně k dispozici, se vybraní porotci obecně s uznáním vyjadřují o úrovni zaslaných prací, ale "národnostní" strukturu příspěvků blíže nespecifikují. Buď tedy doručené práce nečeských autorů mají celkově zřetelně nižší úroveň, nebo jich je do soutěže zasláno nepoměrně méně a není moc z čeho vybírat…
Bylo by to ostatně logické: soutěž je organizovaná v Česku, mezi tuzemskými profesionálními tvůrčími fotografiemi si získává dobré jméno, kdežto propagace Frame v zahraničí, už třeba jen na Slovensku, musí být pro brněnské organizátory daleko složitější - už proto, že nedisponují bůhvíjakými finančními prostředky.
Lucie, na niž se těžko zapomíná
U Frame se soutěží ve třech tématech, která jsou každý rok jiná. Vloni to byly kategorie Show, Vztah a In. Pro letošní ročník, který se uzavře na konci roku, pořadatelé definovali témata: Bůh (mystika-společenství-kšeft), Klasika (kořeny-reminiscence-revolta) a Rekreace (exotika-rutina-radost). Jde tedy o kategorie poměrně abstraktní, otevírající pole pro široké autorské interpretace, a také o kategorie vzájemně prostupné, alespoň tedy u sestavy Show, Vztah, In. Dokumentujme na to na příkladu: v kategorii Show získal první místo Jakub Jurdič se souborem, v němž portrétoval svoji kamarádku, která byla v mládí pohlavně zneužívána jedním z členů rodiny a později se začala sebepoškozovat, včetně vpichů a "zařezů" do kůže. Jurdič právě tento způsob sebepoškozování nafotografoval. Jeho soubor Lucie by ovšem asi stejně dobře mohl náležet do kategorie Vztah. Tudíž je divácky zdravé brát při procházce výstavou rozdělení do kategorií coby vyloženě pomocné kompoziční kritérium.
O výstavěFrame 009 Leica Gallery Prague, Školská 28, Praha 1. Otevřeno denně od 14.00 do 22.00 hodin. Výstava trvá do 27. 8. 2010. http://www.lgp.cz; www.fotoframe.net |
Šance na nové vidění
Dvě základní tendence charakterizují tvorbu vítězů Frame 009 – společenská kritičnost a výrazová otevřenost.
Ona kritičnost není publicistická a přímočará, nezabývá se konkrétními politickými událostmi, nýbrž povahou některých společenských jevů a procesů. Relativně nejdoslovnější je Libor Fojtík (1. místo v kategorii In) v souboru Absurdistán – můj domov; jeho doslovnost však netkví ani tak ve fotografiích samotných, ukazujících různé absurdní momenty během tuzemských společenských setkání či hmotařských rituálů, jako v doprovodném textu, v takzvané explikaci, kterou každý autor ke svému příspěvku musí přiložit.
Jiří Zykmund se v souboru Centrální šatna pokusil zhmotnit svůj pocit, že který popsal v explikaci: "Žijeme v napětí přebytku potřeb a možností, v doprovodu podivných kontrolních mechanismů. V divoce barevných ulicích je rušno, avšak ve strohých tvářích kolemjdoucích opět ticho, strach a prázdno." Provedl to vynalézavě: do různých interiérů, například v nákupních centrech, digitálně vpravil nesourodá, podivná, lynchovsky přízračná uskupení lidí, zinscenoval surreálná sousedství osob, která se nacházejí vedle sebe, aniž se vnímají a komunikují mezi sebou. Zykmundův soubor tak kromě kritického přemýšlení zosobňuje i tu druhou základní tendenci Frame 009: otevřenost vizuálních metod. Stejně jako on, tak i Tereza Vlčková (soubor Mirrors Inside – 3. místo v kategorii Show), Jitka Horázná v Nedělním odpoledni (2. místo v téže kategorii) či Juliana Křížová a Jakub Vlček (soubor Transcendence – 2. místa v kategorii In) používají fotografické médium zcela soudobým způsobem, kdy je rozmetána tradičně vnímaná fotografie coby výsek reálného světa. Tohle dneska ještě platí u žurnalistických snímků, ale ve fotografii umělecké se "přemýšlí obrazem", přičemž ten obraz může být buď tradičně "přemístěn" na světlocitlivý materiál, anebo stejně dobře může být posléze modifikován v počítači.
Míra reálnosti "otisku" se stává nepodstatná, zásadní je to, co chce být vyjádřeno, což pochopitelně neznamená, že dříve se fotografií nepřemýšlelo; "pouze" se nyní radikálně mění jazyk fotografie a také ovšem její společenská role. Ta se na jednu stranu silně demokratizuje, protože fotografovat dneska neznamená žádné privilegium nebo doklad o technických schopnostech autora snímky, na stranu druhou se sdělení na poli umělecké fotografii velice často stává sofistikovaným nebo nejednoznačným, protože do obrazu lze dodatečně vkládat prvky a významy, které jsou v "reálném" světě nedohledatelné a neověřitelné. Sdělení se tudíž subjektivizuje. Přehlídka Frame 009 ovšem dosvědčuje, že se toho – z hlediska diváckého - netřeba obávat, nýbrž se to naopak dá uvítat coby příležitost naučit se na fotografii i svět dívat nově.