Jiří Mlíka, Romana Z., Michal Semanský, Tomáš Vít. To jsou jména čtyř vrahů, kteří mají na svědomí deset lidských životů a loni u hradeckého soudu dostali nejtěžší možný trest - doživotí.
Psycholog a soudní znalec Jan Lašek ale zná mnohem víc zločinců i otřesných podrobností. "Čeští vrazi nejsou příliš tvůrčí, takže dnes už se mnou máloco zamává," říká o své mnohaleté praxi.
Romana Z, Tomáš Vít, Jiří Mlíka a Michal Semanský. Ti všichni dostali loni za vraždy u hradeckého soudu doživotí.
Přiznává ale, že pokud jde o špatné zacházení s dětmi, nedovede být lhostejný. Zarážející je pro něj však také jednání a citová chudoba některých mladistvých pachatelů.
Vzpomenete si na nějaký takový případ?
Je to už taková starší věc. Byl jsem u výslechu dvou kluků, kterým nebylo víc než dvanáct nebo třináct let. Popisovali, jak zabíjeli starou paní. Museli jsme se vždy po chvíli jít ven zchladit, abychom je fyzicky nenapadli, protože to vysvětlovali s takovou jednoduchostí a samozřejmostí, jako by to byla běžná situace někde na ulici.
V poslední době se hodně mluví o kriminalitě mladistvých. Skutečně počet takových případů stoupá?
Kriminalita jako taková až tolik nestoupla, ale mění se skutková podstata. Před takovými pětadvaceti lety to byly hlavně krádeže nebo si někdo dal s prominutím do huby, ale nezůstávali mrtví nebo zmrzačení. Je tedy pravda, že přibylo fyzických napadení zahrnujících třeba i mučivé útrapy.
Kde vidíte příčinu?
Ono jich je víc. Obecně mají dnešní mladí malou frustrační toleranci a všechno je hned rozhodí. Přibylo lidí, kteří si nevědí rady s volným časem, a třetí věc je, že mají potřebu být moderně vybavení. Hodnoty jsou primitivnější, dominantní dnes je konzumní způsob ve stylu: já to chci mít a hned. Mnozí také uvažují o vlivu počítačových her. Je fakt, že to může být určitý návod, ale stejně tak může působit i reportáž ve zprávách.
psycholog a soudní znalec Jan Lašek
Máte dokonce osobní zkušenost. Před pár lety na vás s basebalovou pálkou zaútočil student fakulty, na které vyučujete. Co se tehdy stalo?
Ten student trpěl akutní paranoiou, takže nebyl trestně odpovědný. Je to tedy trochu něco jiného. Chodil na moje přednášky s velkou skupinou dalších studentů, takže jsem ho v podstatě vůbec neznal. Při ukončení kurzu studenti obvykle prochází písemným testem, a on měl křičet před školou na další studenty, že to zařídil, že žádný test se psát nebude. Pak ale při výslechu vypovídal v té paranoické rovině, že jsem je doma desítky let navštěvoval, nutil je jíst exkrementy, a tak podobně. Pak jsem o tom ztratil přehled.
Každopádně vzdělávání a výchova jsou vám blízká témata. Není dnes trochu problém v tom, že pouhé plácnutí přes zadek či pohlavek se považují takřka za nepřípustné?
Je fakt, že u mojí generace byly tělesné tresty naprosto běžné. Ale neřekl bych, že by to výchovně nějak extra fungovalo. Jde spíš o to, že dnešní děti mají tisíceronásobně víc podnětů, než jsme měli my. A pro toho pubescenta není jednoduché se v tom všem vyznat.
Co říkáte na argument, že rodiče na děti pro samou kariéru nemají čas?
Nemyslím si, že by to obecně platilo. Že by děti trpěly náročným zaměstnáním rodičů. To jsou všechno spíš zástupné fenomény, jako ty počítače. Třeba za socialismu se říkalo, že u nás máme největší zaměstnanost žen. A kriminalita taková nebyla. Jenže víte, na jakoukoliv činnost musíte projít nějakým kurzem a udělat zkoušky, i na motocykl. Na výchovu dětí nic takového není. Podstatné je, co rodina od toho dítěte chce a co mu je schopna předvést. Dnes sice už nechodíme na první máj a neříkáme soudruhu, ale málo platné, takové to podivné myšlení plné závisti, nedodržování domluveného a podvádění, to jsme si přenesli.
Doživotní tresty udělené loni v Hradci KrálovéRomana Z. 37letá žena loni v září zavraždila v Širokém Dole na Svitavsku své čtyři děti ve věku od dvou měsíců do osmi let. Během vyšetřování i u soudu předstírala ztrátu paměti. Jiří Mlíka Když letos v únoru byl na vycházce z psychiatrické léčebny, brutálně zavraždil důchodkyni v Moravanech na Pardubicku. Jeho náprava je prý nemožná. Michal Semanský Šestatřicetiletý muž z Lípy nad Orlicí zavraždil tři seniory kvůli penězům. V září 2009 a únoru 2011 své příbuzné a v lednu 2012 bývalou sousedku. Tomáš Vít Devatenáctiletý mladík loni v únoru brutálně ubil pěstmi, nožem a kladivem dva seniory v Trutnově. Podle psychologa je Vít psychopatická osobnost, je agresivní a má tendence se mstít. |
S jakým typem případů se jako soudní znalec setkáváte nejčastěji?
Těch případů je do dnešní doby asi 1 200 a ze třetiny to jsou tahanice po rozvodu. Kolikrát to byly nepěkné rvačky o děti. Dnes je naštěstí jiný zákon, takže když se chtějí rodiče rozvést, musí nejdřív vyřešit, jak to bude s dětmi, ne obráceně. Takže dnes se třeba hodně řeší, zda je vhodná střídavá péče. Bohužel ale také přibylo případů zneužívání a týrání dětí. Možná proto, že dnes i děti mají více možností ohlásit takové věci. Dříve se to bralo tak, že co se doma upeče, to se doma sní. A pokud se týká dospělých, tak to je opravdu široké spektrum věcí, týrání mezi dospělými, vraždy…
Zahnal vás někdy nějaký obhájce do úzkých?
Taková situace, že by mně tekl pot po zádech a já si říkal: tak, a teď mě mají, to se mi nestalo. Ale zajímavé je, jak i ti advokáti jsou dnes trochu jiní. Když jsem byl mladý, setkával jsem se s advokátskými esy, vzhlížel jsem k nim, oni se chovali profesionálně a já neměl potřebu ze sebe dělat chytráka. Dnes někteří příslušníci mladé advokátské generace trochu přebírají ty americké způsoby a začínají se předvádět. Pro mě je to docela legrace, jak se snaží útočit na znalce a na jaké pitomosti se občas ptají. Spíš bych řekl, že ta show znamená, že si s tím nevědí odborně rady. Ale je to za peníze, tak se musí před klientem předvést.
Míváte rozdělaných hodně posudků najednou?
Většinou je toho dost, teď mám třeba čtyři věci. Postupně je zpracovávám, je to takový denní chléb, ale i víkendový, a vlastně i novoroční a vánoční. V mém počítači najdete posudky z 24. nebo 31. prosince, ale není to zase tak, že bych u toho seděl dnem i nocí.
Slyšel jsem o vás, že ve volném čase jste muzikant, gurmán a dokonce truhlář. Na koníčky vám tedy čas zbývá?
Já říkám, že ten, kdo si nenajde čas na koníčky, neumí hospodařit s časem. I můj den má čtyřiadvacet hodin a z toho sedm a půl prospím. Jinak ty zájmy se s věkem mění. Od dětství jsem dělal aktivní sporty, teď už tak rekreačně hraju tenis, jezdím na kole, plavu. Vyrůstal jsem na vesnici, takže jsem si vyzkoušel spoustu fyzických prací, i kácení stromů. Takže ano, truhlařině se také věnuju. A vaření, to mě drží už padesát let. S manželkou také rádi cestujeme a ochutnáváme cizí kuchyně. Muziku jsem dělal od dětství, měli jsme i kapelu, hráli jsme folkové věci, big beat.
Poslední dobou se i u nás začíná objevovat trend, že každý má svého psychologa. Jste rád, že vaše služby "jdou do módy"?
Trochu se už podobáme tomu anglosaskému světu, kde každý má cvokaře, a jak ne, tak je podezřelý. Na jednu stranu mám radost, že je o naši práci zájem. Je to tím, že nastupující generace má mnohem více informací a tím pádem i nejistot. Před třiceti lety byly některé situace jasně kulturně a sociálně definované, dnes ta schémata nejsou. Na druhou stranu je to ale trochu nebezpečné, aby se ti pacienti nestali závislí, že se sami bez rady ani nevysmrkají. A psycholog zase ve snaze udržet si klienta a peníze může život tomu člověku příliš svázat.
Jak se vám vůbec daří oddělovat pracovní a soukromý život? Přece jen, některé případy asi není jednoduché jen tak vyhnat z hlavy…
Dá se říct, že tohle jsem se učil naprosto vědomě. Když jsem byl mladý, některé věci mi dlouho vrtaly hlavou, pak jsem se učil prostě zamknout spis do stolu a odejít od něj. Dnes už mě máloco překvapí, za ta léta jsem v tomhle smyslu poměrně okoralý.
Pokud jde ale o děti, když se s nimi špatně zachází, z toho se neumím tak snadno dostat. Svět dospělých už mě ale neštve, byť je tam někdy krve po kolena. Navíc čeští vrazi nejsou příliš nápadití, to jsou jen sekyrka, lopata, kudla, žádné složitosti. Největší procento vražd jsou takzvané domácí zabíjačky, které se odehrávají obvykle v kuchyni a s kuchyňskými prostředky. Detektivní pořady by v televizi trvaly tak patnáct minut, kdyby to mělo být podle skutečnosti.
