Kurdští manželé s dítětem odešli z Iráku ze strachu před perzekucí ze strany Islámského státu. Zadrženi byli v Maďarsku, kde požádali o azyl. Trojice ale po několika dnech tajně odešla ve snaze dostat se do Německa.
Rodinu následně zadržela česká policie a umístila do detenčního zařízení s cílem vrátit migranty do Maďarska. Podle názoru českých úřadů hrozilo riziko, že se rodina bude tomuto transferu vyhýbat.
Podle takzvaných dublinských pravidel, která v schengenském prostoru volného pohybu upravují řešení azylových žádostí, je detence možná v případě vážného rizika, že se dotčená osoba bude skrývat. Stejná pravidla ovšem také uvádějí, že ono „vážné riziko“ musí být posuzováno případ od případu na základě objektivních a zákonem přesně daných kritérií.
Vážný zásah do svobod
V době, kdy byla kurdská rodina umístěna do detenčního zařízení, však v Česku neexistoval zákon, který by potřebná objektivní kritéria určoval.
Český Nejvyšší správní soud se proto dotázal unijního soudu, zda při neexistenci potřebného národního zákona je možné uplatňovat tu část dublinských pravidel, která detenci umožňují, tedy jinými slovy, zda bylo zadržování kurdské rodiny zákonné.
Unijní soud upozornil, že zadržování žadatelů o azyl představuje vážný zásah do jejich svobod a mělo by být proto založeno na jasných, předpověditelných a přístupných pravidlech, která zajišťují ochranu před případnou zvůlí. Nestačí podle něj, že se určitým způsobem postupovalo i v minulosti a že tento postup je stálou policejní praxí.
