Podle žaloby Bureš chyboval při prověřování postupu soudce Vojtěcha Trojánka, na jehož chování si při soudním jednání stěžovalo sdružení Občané za svá práva v Praze. Sdružení vadilo, že Trojánek zakázal pořizování zvukového záznamu z jednání. Následně pak soudce vykázal veřejnost z jednací síně. Podle Motejla k tomu ale nebyl důvod.
Pro jednoho z vlivných českých soudců a někdejšího ministra spravedlnosti a kandidáta na prezidenta Bureše navrhoval Motejl snížení platu o pětinu na půl roku. Soud se s návrhem neztotožnil. "Skutek není kárným proviněním," uvedla předsedkyně kárného senátu Ludmila Valentová.
Podle veřejného ochránce práv bylo Trojánkovo vykázání veřejnosti v rozporu se zákonem. Motejlovo stanovisko před soudem podpořil jeho nástupce Pavel Varvařovský. "Rozhodně nebyly žádné důvody pro nařízení jednání bez účasti veřejnosti. Pro takový postup nebyly splněny legální předpoklady," řekl ombudsman.
Naznačil, že Trojánkův přísný postup mohl pramenit z nedostatku "přirozené autority". Bureš pak měl při prověřování postupovat razantněji a dát podnět ke kárnému řízení s Trojánkem.
Opatření prý nespadlo z nebe
Bureš označil stížnosti na Trojánka za nedůvodné. S následnou kritikou sebe ani Trojánka nesouhlasil. Soudce Trojánek podle něj rozhodl podle zákona a na základě svých zkušeností. V pravomoci soudního funkcionáře prý není takové rozhodnutí přezkoumávat.
"Kárný senát mi dal za pravdu, že jsem se správně rozhodl dát přednost ochraně soudcovské nezávislosti před tím, abych dal za pravdu účelovým stížnostem," řekl Bureš. Vykázání veřejnosti prý pramenilo z Trojánkových zkušeností s konkrétními lidmi. "Opatření nespadlo z nebe, zrodilo se z dlouhodobé zkušenosti," podotkl Bureš.
"Ve skutečnosti stojím před kárným senátem proto, že veřejný ochránce práv má jiný názor než já. Domnívám se, že využitím práva na názor jsem nemohl porušit povinnosti soudce nebo soudního funkcionáře," uvedl Bureš.
Než se soud začal kárnou žalobou věcně zabývat, obrátil se na Ústavní soud a nechal prověřit, zda vůbec ombudsman může iniciovat kárné řízení. Ústavní soud ale návrh na zrušení této ombudsmanovy pravomoci odmítl. Podle názoru ústavních soudců "aktivní legitimace" veřejného ochránce práv plně zapadá do rámce smyslu a účelu jeho působení.
Ombudsman má však pravomoc podat kárnou žalobu jen proti soudním funkcionářům, nikoliv řadovým soudcům. Proto nebyl předmětem řízení Trojánkův postup, ale až následné Burešovo přezkoumávání věci. Valentová ale naznačila, že Trojánkovu záležitost uzavřela výtka od ministryně spravedlnosti.
