Ani jeden z kandidátů nevyhovuje rozšířené představě hlavy státu. Nemají tvář vlídného, rozvážného pána (dámy), shlížejícího moudře z Hradu na partajní mumraj v podhradí.
Oba lze konfrontovat s řadou špatných politických rozhodnutí i hříchů. Podobu devadesátých let poznamenali právě oni dva - v dobrém i ve špatném. Symbolizují jak transformaci země v normální demokratický stát, tak rozšíření korupce a klientelismu.
Kandidatura vysloužilých předsedů nejsilnějších stran značí i jistou neschopnost politické reprezentace vyhledat v českém rybníce jinou výraznou a současně i konsenzuální osobnost.
Především rozpolcená ČSSD svými vnitropartajními šachy takový výběr neumožnila.
Ani Klaus, ani Zeman však nejsou šedivé myšky, které by získaly nominaci proto, že nikomu nevadí a nikoho nezajímají. Alespoň tohle plus spolu s jejich politickou ostříleností jim mohou přičíst i vášniví odpůrci.
Ruce hlasujících poslanců a senátorů budou vedeny i vědomím, že prezident není bezmocným "kladečem", jak se rádo říká. Zeman je jako kandidát levice přijatelnější pro komunisty.
Je však také vážnou hrozbou pro další existenci vládní koalice a Špidlovy lidi v ČSSD - ti se při sobotní nominaci sice na odpor nezmohli, ale v tajné volbě se už mohou "pochlapit". Klaus je zase přijatelný pro některé unionisty. Žádná z mnoha kombinací nenabízí zřejmého vítěze. Nenabízí ani prezidenta, kterého by po (zázračném) zvolení vítaly národní fanfáry.
